Dostanou Downey Jr. a Law nakládačku od Šmaka a Bilba? Dostanou. A jakou!

Panečku, to byla divočina. Jedna z nejočekávanějších televizních událostí léta páně 2012 to odpálila hned v první den roku dílem A Scandal in Belgravia. Zásluhou vynálezu zvaného internet nám naštěstí nemusí přímo do bedny téct BBC, abychom si jejich zřejmě nejsledovanější produkci vychutnali také. Díky Bohu, protože kvalita oproti první sezóně nepoklesla. Právě naopak.

Pro televizi a seriály obvykle platí, že si můžou oproti kinofilmům dovolit luxus pozvolnějšího vyprávění a tedy preciznějšího budování vztahů a rozvíjení dějových linií. Televizní produkty díky tomu bývají komornější a pomalejší. Steven Moffat si při psaní Skandálu v Belgravii řekl, že se na to vybodne. Vlastně udělal přesný opak – nasadil tempo, ze kterého by divákům v multiplexech explodovaly mozkovny. Když nového Sherlocka (o první sérii čtěte zde) zhlédnete doma v televizi, tak se nějak otřepete, vyhrabete z gauče, nalijete si něco na uklidněnou a poté si to pustíte třeba ještě dvakrát či třikrát. Jinak totiž nemáte šanci pochytit všechny důležité a zábavné detaily, natož udržet s hlavním protagonistou krok.

Film samotný je stejně vražedně rychlý jako vichřice myšlenek v detektivově mozku. Divák se díky tomu dokonale vžívá do kůže Watsona, který většinu času jen zmateně zírá (v podání Martina Freemana je to samozřejmě velmi zábavné) a nemá tucha, která bije. Kolem tentokrát výrazně upřednostněného Sherlocka (opět do-ko-na-lý Benedict Cumberbatch) hučí neuvěřitelná smršť informací. Tvůrci téměř bezohledně nechají kolem bleskurychlých dialogů poletovat zprávy z mobilů, maily či úryvky blogů (u kterých je navíc jasné, že stojí za přečtení). Nestíháš? Ano, člověče, tak se cítí všichni kolem Holmese.

Moffat a hlavní představitelé nejsou jediní, kteří tu vládnou mocnou rukou. Paul McGuigan očividně dostal na hraní větší rozpočet a láduje do nás něco jako „Finchera předávkovaného kofeinem“. Doplňkové informace poletují prostorem, kamera sviští skrz předměty a volí bizarní úhly, občas se (účelně) zpomaluje a často efektně přechází mezi záběry, scénami či časovými rovinami. Ano, tohle by skvostně vypadalo i na velkém plátně.

Naštěstí si tvůrci uvědomují nástrahy tohoto přístupu a možného přesycení diváka. Zhruba v polovině tempo vítaně zvolní a začne se dávat důraz na emoce a rozvíjení vztahů. Sherlocka k Irence, bráchovi i Molly, „chlapců“ k paní Hudsonové (kdo by nepomohl s defenestrací?), i na ten základní vztah Holmes/Watson („Ale ovšem, že ho miluješ!“). Ve finální půlhodince se pak přes potemnělou atmosféru (scéna v letadle) graduje k opět drtivému vyvrcholení a zábavné pointě.

Sherlock je prostě zpátky a je to opět náhul. Případ samotný je možná až příliš zašmodrchaný a nakonec není jisté, které z mnoha postav o co přesně šlo, ale... je to prostě sexy, stejně jako Holmesovo „mozkování“ a nadšení pro hraní her. Modernizace opět funguje bezchybně – Watson/Doyle namísto povídek píše blog, moderní technologie jsou všudypřítomné, slečna Adlerová je neodolatelná sadomaso domina, dokonce se otřeme o teroristy či současný vztah Britů k Američanům. A pořád je to špičkově napsané, brilantně zrežírované a sestříhané, skvěle zahrané, dráždivě chytré, napínavé, vtipné, hláškově nahuštěné a tentokrát navíc i jaksi nadplánově osudové. Napsal to za nás uživatel Snipsley: „Tržby za Hru stínů by měly poslat tvůrcům tohoto seriálu.“

Za týden u Psů baskervillských (správně, množné číslo) na viděnou.