Ať už byla letošní řada Hry o Trůny jakákoliv, jedna věc se jí upřít nedá. Takové pozdvižení, jaké vyvolaly specifické scény z páté řady, jsme tu totiž ještě nezažili. Producentské duo D. B. Weiss a D. Benioff si na několika momentech dalo skutečně záležet a bylo jim úplně fuk, jak moc byly scény kontroverzní, nebo ne. Prostě si to udělali po svém a basta. A za mě můžu maximálně říct respekt, pánové a jen tak dál. No a jako poděkování jsme se teď v redakci rozhodli, že vám čtenářům společně vybereme sedm těch vůbec nejlepších. Do diskuze nám pak dejte vědět, jestli s námi souhlasíte a jaké scény byste popř. vybrali vy.

!!! ČLÁNEK OBSAHUJE SPOILERY !!!

Něco se blíží a nebude to pěkný!

Tohle je asi jasný. Ten pocit, když v osmé epizodě začne Jonova mise tak trochu zavánět průserem, byl pro mě osobně tak nečekaný, že jsem se ihned přikoval k židli, nasadil sluchadla a hodně moc zpozorněl. Psi, bouření a lavina strachu, valící se odněkud z dáli. Co se sakra děje. Já se bojím. Ne, Jone! Dělej něco! Co to má znamenat? Co se chystá? Ta hudba, ach můj bože! A najednou bum. Chvíle ticha, nedýchám – a pak to příjde! Tak libová akční sekvence tu ještě nebyla, tolik epických záběrů, tak parádní vygradování. Nářez po všech stránkách. Přesto mi v hlavě nejvíc utkvěl právě ten úvod se štěkotem a zaraženými pohledy. Jednoduše mistrovská práce ve smyslu budování atmosféry. A tichý konec, který z toho vyplyne, to jenom podepisuje. Ještě teď se třesu. (do_Od)

 

Arya dává sbohem 

Druhý pro mě osobně nejsilnější moment přišel ve třetí epizodě. Arya se čerstvě vydala na dráhu profesionálního zabijáka, její dosavadní prací ale bylo spíš vytírání podlah. K dalšímu postupu bylo zapotřebí, aby se zbavila své minulosti, zapomněla kým je a vzdala se tak většiny svých dosavadních cílů. Když pak postává na molu, při západu slunce a loučí se svým milovaným mečem, něco ve vás přeskočí - najednou vám dojde, čím vším si ta holka už prošla, co všechno ztratila a teď tohle. Sakra. Slzy na krajíčku a štěněčí pohled. Citlivky jako já to zkrátka špatně nesly. Ale není čas smutnit, však ono to nakonec pro milou dívenku určitě všechno dobře skončí, že jo Nede? Robbe? Caitlin?! Jone?!! No dopr... (do_Od)

Jsem tvůj otec!

Nedrážděte hada bosou nohou, nemáte-li po ruce protijed. A už vůbec se u všech Bohů nikdy dobrovolně nepusinkujte s ochočenou kobrou královskou – no koho to kdy napadlo? Pak už jen stačí nasednout na loďku, počkat pár minut a... Moment, ještě před tím vlastně následuje rodinné přiznání století. "Král Robert Baratheon nebyl tvůj táta, zlatíčko, to jsem já, odpusť mi to," kaje se Jaime. Jenomže takovou reakci od nevinné Myrcelly asi nečekal, co říkáte? Skvěle vygradovaná pre-mortem scéna s dceřinou prozřetelností je korunována Králokatovými slzami a završena diváckým lapáním po dechu. Sranda nicméně je, že tohle chvílemi vážně vypadalo trochu jako z Hvězdných válek. Podezíráme tvůrce z cíleného pomrkávání a těšíme se na epický crossover v příští řadě. Světelný meč vs. Jaimeho nezničitelná pazoura? Sem s tím! (Davies182)

Musíme si pomáhat

Bitek na ostří oceli bylo v páté sezóně GoT požehnaně, žádná se mi ale nevyryla do paměti takovým způsobem, jako ta s Grey Wormem a serem Barristanem. Možná je to i tím, že v ní ti dva kupodivu nebojovali mezi sebou, nýbrž proti desítkám smrtících harpyjí. Ve chvíli, kdy spěchal podezřívavý starý pán mladému bojovníkovi v krvavých nesnázích na pomoc, se najednou v obýváku zastavil čas. Díky jediné fatální scéně jsme dojatými svědky nehynoucí lásky k velebené Daenerys a také toho, že je třeba ji za každou cenu chránit – klidně i za tu nejvyšší. Do celé napínavé bojové momentky však prosakuje i ohromné množství dalších emocionálních faktorů. O slovo se zde hlásí strhujícně natočená definice válečníkovy cti, odvahy, a taktéž nezbytná důvěra v bratra ve zbrani, který šermuje po vašem boku. Kryjte si navzájem záda a modlete se, aby to ten druhý přežil. Neuvěřitelný drajv! (Davies182)

Caesar na návštěvě u Zdi

Já ten seriál vážně miluju. A nejsem sám. V práci momentálně neuplyne den, kdy by se mě podmračený kolega nezeptal, zdalipak s ním nezajdu na kafe. Přicházíme do kuchyňky, kde u kávovaru stojí několik mých dalších spolupracovníků – fanoušků Hry o trůny. Zmateně se rozhlížím kolem dokola, očima hledám kolegu. Támhle. Svírá tupý jídelní nůž, přistupuje ke mně jakoby ve zpomalené scéně a se slovy "For the Watch" mi ocel zaráží do břicha. Přistupují i další, střídají se a usmívají se při tom od ucha k uchu. Začínám hrát s nimi. Snažím se vecpat si vypadaná střeva zpátky do rozervaného podbřišku a představuji si, jak mi zima otupuje mysl. Vyděšené srdce pumpuje životadárnou tekutinu pryč z mého rozbitého těla, přichází konec. Ležím na zemi v tratolišti krve, na kávu ani pomyšlení. Poslední odchozí se ke mně sklání a šeptá: "Konec června, a po Sněhu ani památky, co?" Začínám se smát... Ano, Rudá svatba má konečně sobě rovnou kámošku! (Davies182)

 

Grilovačka u Stannise

Když si tak po týdnu začínám rekapitulovat pátou řadu Hry o trůny a koukám na redakční výběr svých parťáků, začínám zjišťovat, že i přes mnohé výhrady zde těch nezapomenutelných scén bylo zase zatraceně moc. Vybrat své osobní dva favority je zatraceně těžké a trošku mě mrzí, že si onoho symbolického černého Petra musela vytáhnout zrovna Cerseina očekávaná procházka či dračí hrátky v aréně. U ohně a grilování nicméně zůstaneme. Pátý výlet do Západozemí přinesl celkem dost šokujících a kontroverzních momentů, jež zacloumaly internetem, jedním z největších ovšem bylo bezpochyby obětování nebohé Shireen. Emotivně natočená scéna, v níž se Stannis definitivně připravil o titul táty roku a scenáristi ho nečekaně rychlým pádem na dno naopak začali profilovat skoro jako velkého idiota. Přiznávám se, i jako čtenář jsem doufal, že vyvolený král či tvůrci tuto hranici jen tak nepřekročí…tedy v tomto případě spíše nezapálí. Ach, já naivka. Vznikl z toho totiž jeden z nejvíce šokujících a nejsilnějších momentů série, jenž byl natočen tak nepříjemně a sugestivně, že mě z něj mrazí ještě teď. Tady ty internetové diskuze citlivějších jedinců, na rozdíl od zbytečně nafouknuté kauzy okolo Sansy, vlastně i docela chápu. (Spooner)

Seznámení u sklenky vína

Nesmíme ale samozřejmě zapomenout ani na scénu, o níž většina diváků de facto snila už od první série. A čtenáři na ni marně čekají ještě teď. Holt být “líným“ divákem se občas vyplatí, a u prvního vážného oťukávání oblíbenců Tyriona a Daenerys to platí dvojnásob. Tahle dialogová pětiminutovka totiž musela splnit i ta největší divácká očekávání. Vzájemné testování důvěry, povídání o svých otcích, minulosti i plánech budoucích… prostě všechno, co jsme od této dvojice chtěli slyšet. To všechno v té nejlepší scenáristické péči, kde každá věta dopadá na úrodnou půdu a oba herci si skvěle napsané dialogy výtečné užívají. To už pak tvůrcům snadno odpustíte fakt, že Khalessi vzala oblíbeného hláškaře na milost vlastně hodně rychle. Tahle scéna totiž výtečně dokazuje, že fantasy hit nepotřebuje k nezapomenutelným scénám jen šokující úmrtí či epické souboje, ale vystačí si i pořádně lahůdkovými dialogy. (Spooner)

Takže. Stejná otázka jako v prvním odstavci aneb jaké letošní zásadní momenty nejvíce učarovaly vám? Myslíte, že se za rok dočkáme po kvantitavní stránce stejného množství brutálních překvapení? Nechme se překvapit. Na jednu stranu sice můžeme o Hře o trůny tvrdit, že často šokuje zbytečně prvoplánovitým způsobem, ale koho to vlastně zajímá, když nás ta krvavá lázeň dokáže zas a znova srážet do kolen?