První řada Daredevila nás nadchla, druhá nás pak naprosto odrovnala, jak jste si ostatně už mohli přečíst v recenzi korunované desítkovým hodnocením. V tomto článku si ještě rozebereme pár důvodů, proč Daredevil ční tak vysoko nad (nejen) žánrovou konkurencí a poráží na hlavu dokonce i nejeden komiksový blockbuster zdobící plátna kin.

Postavy
Jednou z největších Daredevilových předností jsou postavy – šťavnaté, plastické, sympatické a podepřené bezchybným castingem a výbornými hereckými výkony. Jen si vzpomeňte kolik chvály se loni pělo na Kingpina. První řada se (logicky) soustředila hlavně na Matta Murdocka a Daredevila, v druhé pak už poměrně více prostoru dostávají i Karen a Foggy. A nejsou jen křovím k hlavnímu hrdinovi, nýbrž jde o plnokrevné charaktery, jejichž vzájemné dialogy se netočí jen kolem Matta. Oba mají vlastní příběhy a projdou si určitým vývojem. Obzvláště ve Foggyho případě pak potěší, že není redukován jen na žertovného sidekicka hlavního hrdiny, ale že i když nemá Mattovy superschopnosti, vypracované tělo a potlačený pud sebezáchovy, dokáže svou sílu a hodnotu ukázat jinde. V právních bitvách pak září stejně jako Daredevil v těch pěstních. Snad ještě lahůdkovější je ztvárnění dvou nových antihrdinů Punishera a Elektry, o výborných vedlejších postavách jako Stick a Claire Temple ani nemluvě.

Formát
Nenapadá mě moc seriálů, které by svůj formát dokázaly těžit tak dokonale, jako právě Daredevil s netflixovou třináctkou hodinových dílů vypuštěných do světa najednou. Daredevil nesklouzává k třináctihodinovému filmu, pořád je vystavěný a vygradovaný jako seriál a epizody tak do jisté míry fungují i samy o sobě, s vlastními rozličnými náladami a tématy. Zároveň rozsah umožňuje pečlivé vykreslení postav, jejich charakteristik a vzájemných vztahů a to samozřejmě umocňuje dopady jakýchkoliv zvratů. To je v obzvláště ostrém kontrastu k současným komiksovým filmům, jež jsou často uspěchané a jejich „osudové“ zvraty nakonec vyznívají plytce. Zveřejnění celé série zároveň zase nechává tvůrcům volnější pole působnosti v dávkování informací a představování vedlejších postav, nemusejí odkrývat všechny karty hned, jak by asi byli nuceni u klasického seriálového formátu.

„eRkový rating“
Je fajn, že na většinu superhrdinů můžou do kina chodit i rodiny s dětmi. Je ještě víc fajn, že někdo myslí i na dospělé diváky a když si to předkládaný materiál a zpracovávaná témata žádají, cenzoři můžou nechat střihačské nůžky v šuplíku. Daredevil vždycky v marvelovském spektru patřil k těm drsnějším hrdinům, ač nezabíjí, posílání zločinců do nemocnic s pohmožděninami a zlomeninami jej příliš netrápí. Punisher je pak už bez skrupulí odpravuje a to nikoliv s pomocí superschopností, ale starým dobrým olovem. A když máte informaci, kterou potřebuje, radši byste ji měli vyklopit hned. Tyhle příběhy si zkrátka dospělý přístup zaslouží, každá rána tak skutečně bolí, kamera nemusí zbytečně uhýbat před krví (při boji se zločinem se samozřejmě trochu umažete) a konečně to taky znamená, že ani někoho tak nekompromisního jako je Punisher není potřeba zjemňovat a kastrovat, ale výsledky jeho řádění se mohou ukázat v plném světle. To všechno dovoluje mimo jiné i důkladnější a smysluplnější propracování motivací postav, koneckonců čisté bezkrevné průstřely jsou něco úplně jiného než místo činu plné kusů těl a zločinci pověšení na řeznických hácích.

Akce
Seriálový Arrow bohužel v kontaktních soubojích většinou předvádí herce a komparzisty, kteří kolem sebe neuměle mávají rukama. Ne tak Daredevil. Tady akce místy dává vzpomenout snad i na Raid, viz třeba dlouhá jednozáběrová scéna bitky na schodech (volné pokračování obdobné scény v chodbě z první řady) nebo Punisherův krvavý pobyt za mřížemi. Bojová choreografie je propracovaná i dobře nacvičená, na pohled efektní. Bojové styly hezky využívají schopností a stylů různých postav, jinak se pohybuje a bojuje slepý Matt, jinak bývalý mariňák Punisher a zase jinak pružná Elektra nebo tiší ninjové klanu The Hand.

Práce s předlohou
Snad žádný ze současných superhrdinských seriálů či filmů není tak věrný svým zdrojovým komiksům. Charlie Cox je dokonalým Mattem Murdockem i Daredevilem a stejně jako byla první řada reparátem za film s Benem Affleckem, je druhá řada reparátem pro Punishera a Elektru. Oba nováčci se dočkali fantastického převodu na obrazovku, jenž přesně vystihnul esenci jejich charakterů a pomohl tak výborně zpracovat střet filozofií katolíka Matta Murdocka a nemilosrdného Franka Castla. Seriál nezapomíná ani na Mattův civilní život a právní kancelář, prostřednictvím níž bojuje se zločinem i na denním světle, a tak nám druhá řada kromě nočních potyček s ninji servíruje i pořádně napínavý soudní proces. Hezky uchopené jsou i typické trademarky jednotlivých postav, tak jako si v první řadě musel Daredevil počkat na klasický červený kostým, i tady musí Punisher ke své ikonické lebce logicky dospět, Elektra zase až časem dostane své čepele sai a Daredevil vylepšenou hůl. Komiksoví znalci si pak smlsnou na odkazech jako je gladiátorský plakát a kotoučové čepele v dílně Melvina Pottera nebo jemné propojení s Jessicou Jones.

Na druhé řadě Daredevila toho zkrátka bylo k pochválení hodně. Čeho jste si nejvíce cenili vy?