ZTRACENI PO 10 LETECH

Jak vzpomíná Spooner:

Když se mě někdo zeptá, které slavné kousky formovaly mou současnou lásku k seriálům a televizní tvorbě, vyjmenuju bez váhání tři legendární hity. 24 hodin, Přátelé… a právě Ztracené. Právě mysteriózní pecka z produkce J. J. Abramse totiž stála společně s Jackem Bauerem a několika dalšími kultovkami na počátku televizního boomu, jenž proměnil seriály do stavu, v jakém je dnes žereme. Ztraceni se pak stali menší revolucí na poli mysteriózních titulů. Ano, televizní kousky s otázkami a záhadami jsme tu měli i dříve, Lost se ovšem dokonale trefilo do počátku internetového boomu a fanouškovských teorií. Ty pocity, kdy jsme na netu s nadšením luštili patnáctou teorii o poklopu či projektu Dharma, už v dnešní době zkrátka nezažijeme. Ano, ne všechny záhady a otázky se vysvětlily podle našeho gusta. Jenže zde šlo zejména o tu cestu, nezapomenutelnou cestu s partou parádně napsaných a zahraných postav, které se už žádný z mysteriózních následovníků nedokázal byť jen přiblížit. A já mám teď neskutečnou chuť vydat se na ostrov hezky od začátku znovu.

Jak vzpomíná Sam.Vimes:

Se Ztracenými jsem začínal, když už na Nově byla rozběhnutá první řada na doporučení nadšených kamarádů. Zkusil jsem v tu chvíli aktuální epizodu, která se točila okolo Hurleyho a čísel. A byl jsem okamžitě zaháčkovaný! Pak jsem si Lost doplnil pěkně od prvního dílu a později dohnal i zahraniční diváky. Na konci čtvrté řady mě sice rozhodilo, jak až velké sci-fi prvky nastoupily, ale do premiéry páté jsem se s tím srovnal a kontroverzní závěr považuji za výborný. Těch šest sezón sympatických postav, šťavnatých záhad, Giachinovy vynikající hudby a kombinování brakového dobrodružství s filosoficko-náboženskými otázkami a odkazy mě zkrátka nadmíru bavilo. A tím spíš po oživení mnoha prvků seriálu pro účely tohoto článku bych si Ztracené moc rád dal znovu.

Jak vzpomíná dO_od:

Co si vybavím jako první, kdykoliv pohlédnu na vlastní předloktí a spatřím řadu čísel 4 8 15 16 23 42? Tak samozřejmě jsou to emoce, které jsem při sledování, ale vlastně i mimo něj, konstantně zažíval. Když jsem totiž zrovna nečučel na Novu nebo si nepouštěl na notebooku čerstvě staženou epizodu, nejspíš jsem s někým řešil, co přesně znamenala tahle scéna, tento konkrétní flashback, flashforward, či kam to všechno asi směřuje. Ztraceni byli totiž především o tom kultu okolo, o teoriích, o vlastních interpretacích. Byl to zkrátka fenomén doby, která mi dala strašně moc, a od níž se pak odvíjel například i můj profesní život. Což je mimochodem přesně ten důvod, proč si Jack a spol. zasloužili být zvěčněni na mé kůži. A když už jsme u toho, samozřejmě jsem tým Jack + Kate, a co se konce týče, všechno se to stalo, pár lidí při tom zemřelo, několik přežilo a pár jich žije na tom ostrově dodnes.

Jak vzpomíná Mr. Hlad:

Lost jsem chytil v první vlně. V době, kdy už jsem trošku tušil, že na západ od nás vznikají věci, na které si přinejlepším pár let počkáme, ale většina z nich k nám nikdy nedorazí. Zároveň jsem už byl extrémně velkým fandou Abramsova špionážního seriálu Alias, takže mě vlastně vůbec nepřekvapilo, že mě Ztraceni dostali taky. Krom toho jsem měl výhodu, že se ke mně dostala celá první série najednou a v době, kdy druhá už byla někdy v půlce, takže to nejlepší jsem si mohl vpálit během pár dní. A bavilo mě to strašně moc. Jenže pak přestalo. Asi jako každého, protože to začalo být extrémně překombinované a čím dál tím víc jsem měl pocit, že spousta záhad tu je proto, že je tu prostě chtějí tvůrci mít. Když jsem se pak po závěru někde dočetl, že Damon Lindelof rád pokládá otázky, ale nerad na ně nabízí nebo dokonce hledá odpovědi, víceméně jsem si ho zařadil na seznam tvůrců, které hodlám ignorovat. Na druhou stranu po tom, jak finále Ztracených vyšumělo, oceňuji, že šel s kůží na trh a rovnou fandům řekl, že je hodlá zklamávat i ve svých dalších mysteriózních projektech. Ztraceni jsou pro mě pořád klasika a užil jsem si je. Za ty roky jsem asi trošku vymazal z hlavy momenty, které byly absurdní, hloupé a zbytečné a vzpomínám spíš na ty nečekané zvraty, skvělé herce a výpravu, na níž se nešetřilo, a přemýšlím, že si to celé sjedu znovu. A vzhledem k tou, že už pár let mám kousek od televize kompletní edici, tak kdykoliv můžu. Ale trošku se bojím, jestli to vůbec může napodruhé fungovat a jestli stojí za to riskovat, že zjistím, že ne.

Jak vzpomíná TedGeorge:

Lost byla generační záležitost. Nevím, kolik vám je let, ale já nedávno oslavil Kristova léta, a právě v roce 2004 jsem měl ideální věk na to stát se fanboyem a s podobně naladěnými přáteli jednotlivé díly shánět… no však vy víte kde. Nacházíme se v době, kdy neexistoval žádný Netflix, dvd vycházela se zpožděním a televizní stanice ABC až s ročním odstupem svůj hit nabídla kabelovce AXN a následně Nově. To už jsme samozřejmě s kamarády měli všechny díly nakoukané, a kromě neskutečně sexy Evangeliny Lilly řešili především záhady, které seriál nabídnul. A že jich bylo.

Polární medvědi, monstrum, Dharma, Fibonacciho posloupnost, a to jsme teprve v prvních dvou sériích. Tvůrci velmi chytře udržovali divákovu pozornost, legendárními se staly otvíráky jednotlivých sérií, které všem pokaždé pořádně zamotaly hlavu a na závěr se jim to bohužel rozpadlo mezi rukama. Ano, patřím k většině lidí, kteří samotný závěr považují za znouzectnost a spíše než nějaký předem promyšlený plán za tím vidí neschopnost tvůrců přijít s logickým a uspokojivým rozuzlením. Za ty první série jim však posílám mohutný kudos a na atmosféru panující před premiérou každého dílu z prvních sérií nikdy nezapomenu.