Tento týden skončil jeden ze seriálů, který bude definovat moderní televizní éru 20. let. Příběh o tom, jak hrstka nepředstavitelně bohatých lidí kontroluje média, finance i politiku, nemůže v současné době pozbýt aktuality. Co si o finální řadě této novodobé klasiky myslí redakce TVZone?  

Jak to vidí krauset:

„Americký titán”, pronese o Loganu Royovi jeho dcera Shiv. Jenže titáni, jak známo, požírali své potomky, aby si zabezpečili neohroženost a jistotu, že nebudou sesazeni. Logan Roy je podobný požírač světů a lidojed. A o nástupnictví jde jemu i seriálu především. Je to mnohem více než jen boj o moc, jak tvrdí český překlad. Je to otázka jedné hlavy a jedné koruny. 

Logan Roy (brilantní, hřmící Brian Cox) je založen mimo jiné na australském mediálním magnátovi Rupertu Murdochovu, který svými bulvárními novinami Daily Mail a exploatačně konzervativní stanicí Fox News zásadně ovlivnil a zakalil současné mediální prostředí. I po Loganovi zůstane dědictví „zatahování oblohy”, jak na jeho účet pronese jeho bratr Ewan. Jedním z inspiračních zdrojů pro vznik Succession bylo Murdochovo prohlášení, že se nechystá zemřít. Ultrabohatí mají z materiálních statků vše, co si dovedou představit, a nyní neprahnou po ničem menším než po nesmrtelnosti. Ani Logan Roy nikdy neměl v úmyslu zemřít a nedovede si představit svět, v němž neexistuje. Ostatně jeho projekt Living+ (zdalipak to nepřipomíná všechny ty streamovací služby s + v názvu) slibuje svého druhu nesmrtelnost z pohodlí obýváku.  

Podobně jako řada třetí, i ta čtvrtá začíná v pevných spojeneckých blocích. Tentokrát je to trojice mladších sourozenců, Kendall (epochální výkon Jeremyho Stronga), Shiv a Romulus, proti Loganovi a Tomovi. Sourozenci selhali při pokusu zastavit Loganův gambit ze závěru třetí série, v níž se rozhodl prodat svůj konglomerát Waystar Royco technologickému hráči GoJo, vlastněnému švédským podivínem Lukasem Matssonem (Alexander Skarsgård), a tak jsou poprvé v otcově nemilosti všichni tři naráz. Byť se sourozenci snaží odkoupit prestižní mediální společnost, o níž otec vždy usiloval, jejich srdce je vede k Waystaru, k jedinému Loganovu potomkovi, kterého zahrnul dostatečnou pozorností. Zvládnou překazit Matssonovo převzetí? Vyjde konečně Kendallův pokus o symbolickou otcovraždu?

Succession je téměř starozákonní v tom, jak se nad životem protagonistů prostírá jeden Otec, Dominus, který má moc života a smrti. Shiv zmiňuje, jak báječné bylo hřát se v jeho slunci, tedy když byl vlídný, jenže to bylo málokdy. Z toho, jak se na vlastních dětech podepsal, je více než patrné, že zacházel častěji s páskem než s vřelým slovem, a ještě častěji s psychickou šikanou. Nevychoval ani jednoho z nich k něčemu většímu, protože nepřipustil, aby ho kdokoliv převyšoval. K rokům svého života bude zejména mladší trojice provždy uvádět „léta Páně“. 

Showrunner Jesse Armstrong se odmítá dívat na miliardáře jako na nadlidi, či podlidi – a v současném diskurzu úřadují téměř vždy jen tyto dva extrémy. Při naslouchání kritikům extrémního bohatství by jeden nabyl dojmu, že ultrabohatí lidé necítí bolest a nemají v žádné situaci právo na soucit – což je pochopitelné, ale zároveň je to odlidšťuje podobně jako bezbřehá glorifikace, která je přirozeně ještě mnohem toxičtější. 

Co činí Succession geniální  (upřímně, jedna z mnoha věcí), je schopnost stáhnout tyto figury z výškových budov na zem – mocní jaksi nechtějí, abyste je viděli příliš zblízka, mají své filtry a tiskové mluvčí a make-upy maskérů filmových hvězd. To, že přebývají blízko oblohy, není náhoda. Tom v první sérii Gregovi vysvětluje, že „být bohatý je jako být superhrdina, ale lepší". Succession ukazuje, jak ubozí, hašteřiví, netalentovaní, společensky zhoubní tito lidé jsou, a přesto v nás probouzí vedle zhnusení i fascinaci, ba soucítění. Armstrong k nim přistupuje s empatií, aniž by za to platil cenu nejvyšší – vykreslil je pozitivně. Schopnost vzbuzovat pohrdání a zároveň pochopení pro ty, kdo se narodili nikoliv se stříbrnou, ale diamantovou lžičkou v ústech zaslouží nejvyšší uznání.

Vzpomínám si, jak jsem coby teenager četl časopis Pevnost, a v něm běžela série článků na téma, čeho se vyvarovat při psaní vlastních příběhů. Jedna z pouček zněla: odolejte nutkání přespříliš chválit svoje hrdiny. A zatímco publikum Succession občas zapomínalo, jaké lidi a jaký typ příběhu sledujeme (viz všechny ty články o tom, kdo „vyhrál“ boj o moc, či připodobňující Shiv ke „girlboss gladiátorce“), a zcela se tak míjelo s myšlenkou seriálu, tvůrci si kritický odstup udrželi od začátku do koncee. Vědí, že nikdo ze zobrazených si podobnou míru podpory nezaslouží. 

Nesmírně osvěžující je zobrazení špiček korporací jako svého druhu packalů. I žraloci typu Matsson jsou vykresleni v mnoha směrech nekompetentní (jeho čísla v Indii, či lépe řečeno v Indiích). Finanční systém není než „puff“ a prach, jak vysvětluje mladému DiCapriovi ve Vlku z Wall Street Matthew McConaughey, a Succession toto vystihuje znamenitě. 

Čtvrtá řada se v podstatě odehrává na půdorysu jedna epizoda – jeden den, což je pro seriál nezvyklé. Osobně jsem si ještě po deváté epizodě přál další sérii. Síla seriálového média je jeho trvání v čase. I ty nejlepší mohou během svého běhu zaznamenat výpadky v kvalitě, když tvůrce dočasně opustí inspirace, to však patří k umělecké tvorbě a její zajímavosti. Zdálo se mi, že se o to Succession rozhodnutím ztvárnit den co epizodu připravuje – pobočné linky trochu trpí, nedostává se tolik prostoru pro osobní problémy a od třetí série na můj vkus do pozadí až příliš ustupuje sexualita postav, ale po finále prohlašuji, že se přirozenější konec nedal zorganizovat. Jedná se o možná mé nejoblíbenější finále seriálu vůbec.

Nicholas Britell opatřil Succession barokně znějícím soundtrackem, který ladí s řečí postav, jež je ve svých kontrastech (mluva tech bros versus vysoká metaforičnost), patosu a promyšlené opulenci rovněž citelně barokní. 

Succession vždy přecházelo mezi tragédií a satirou, a obě polohy zvládalo mimořádně dobře. Jakkoliv jsme se dočkali i stínu Lady Macbeth, je to Král Lear, jenž sloužil seriálu jako nepopiratelný zdroj (ostatně Cox je prominentní shakespearovský herec). Logan má s králem společnou jednu tendenci, a to slabost pro prázdná vyjádření náklonosti ze strany svých potomků, ale zjevně se liší v tom, že má pramalou vůli své království rozdělit a odkázat. 

Neštěstí sourozenců Royových tkví mimo jiné v tom, že přes fakt, že se narodili tak blízko vrcholu, si k němu nedokázali proklestit cestu. V očích otce nebyl Kendall nikdy dostatečný „zabiják“, a to navzdory kruté ironii, že někoho zabil. Romula otcova šikana a brutalita poznamenala nejvíc, hledá únik v ponížení a masochismu. A Shiv, stejně jako její sourozenci, nemá páteř. Ani žaludek, když dojde na ty nejšpinavější dohody.

Kendall své následnictví viděl jako osud. V antické tragédii spočívá tragika v tom, že před osudem nelze uniknout. Tragika Kendalla leží v tom, že se s osudem nikdy nepotká. 10/10

Jak to vidí Jokolo:  

Je to tu. Jeden z nejlépe hodnocených seriálů všech dob dospěl ke svému konci. V recenzích na předcházející série jsme chválou nešetřili a superlativy se sypaly z rukávu jako Royovi sypou miliardy. Nastavenou laťku se zdálo býti těžké udržet, natož překonat. Jenže světě div se, těm zatraceným kapitalistům v oblecích se to zase povedlo. My tak díky tomu můžeme sledovat jeden z nejlepších dramatických seriálů, který se kdy na obrazovkách vyskytl.

Přemýšlím-li nad tím, nač můžu pět ódy jako první, v mysli mi na první dobrou vyvstane scénář. Snad jen Breaking Bad se na seriálovém poli vyrovná tomu, co v Boji o moc představuje tým scenáristů. Pokud začneme u jednotlivých dialogů, vzniká nesmírně lákavý elixír, kde se míchá všední každodennost, která dialogy polidšťuje, s hovořením o věcech, ke kterým se běžný smrtelník ani nepřiblíží. Slovní výměna, která díky skvělému scenáristickému řemeslu zní nesmírně všedně, jako kdyby se hovořilo v omšelém lokálu nad desítkou, je naplněná polemizováním nad tím, z koho uděláme příštího nejmocnějšího muže planety. A tenhle kontrast mezi reálně znějícími dialogy a absurdně megalomanskými tématy mě strašně bavil.

Seriál ovšem z hlediska scénáře nefunguje jen na poli jednotlivých dialogů, ale i v měřítku celého seriálu. Zůstaňme u srovnání s Breaking Bad. Když se podíváme na Walta v první epizodě a Walta v poslední epizodě, jde prakticky o vyměněnou postavu, která prošla markantním vývojem k nepoznání. Je fascinující, že u Succession nic takového nenajdeme. Půjdeme-li na dřeň, postavy si neprošly téměř žádným vývojem a tak, jak je poznáme v prvním díle, se s nimi loučíme i s koncem seriálu. Jediné, co se mění, je to, jak moc se Royovi odkopávají. Kendall je již od prvních chvil ambiciózní figurkou, která se trapně snaží překročit stín svého otce, i když tuší, že to vlastně nikdy nezvládne. Shiv je charismatickou a schopnou mrchou, jejíž největším problémem je to, že ze sourozenců je nejschopnější a nejlidštější zároveň. A Romulus se už v úvodních scénách projeví jako egocentrický benjamínek, který pod svou excentričností skrývá nejzávislejší vztah na otci, nejlabilnější emoce i největší touhu z područí moci uniknout. Paradoxně tak osobou, která se nejlépe popasovala se závislostí na ryze dominantním otci, je Connor, který přes svou neskrývanou hloupost nejlépe zvládl proces emancipace.

Namísto posunu kupředu se tak v práci s postavami jde do hloubky a my díky tomu zjišťujeme čím dál víc o jejich motivacích a o tom, kam až hluboko můžou klesnout, případně jak vysoko můžou vystoupat. Poslední série tak velice těží z toho, že je narvaná emocionálními výlevy, které nám dávají nahlédnout hlouběji do nitra hlavních postav. Velmi tomu přispívá odvážný dějový zvrat, který přichází ve třetí epizodě. Už samotná klíčová událost je tu demonstrována velmi neotřelou formou, jakou jinde v seriálech moc nevidíme. Opět tu hraje velkou roli přirozenost, neboť takhle náhle a bez příprav se to většinou doopravdy děje. Příběh se díky tomu vymyká šabloně, kterou jsme vídali předcházející tři série, a namísto toho přesouvá pozornost mezi sourozence, což je vítaná změna, která nabízí další prostor pro zkoumání jejich negativní hloubky. Protože při takovém pohledu zjistíme, že v průběhu čtyř sezón jsme si oblíbili postavy, které nelze označit za kladné hrdiny.

O herectví netřeba dlouze mluvit. Všichni aktéři bez výjimky tu předvádí jedny z nejlepších výkonů, jaké jsem kdy viděl. Je to pozoruhodné i vzhledem k tomu, že zmíněné silné emocionální výlevy tu sice jsou, ale není jich mnoho. Herci dávají vyniknout svému umění skrze všední promluvy a subtilní gesta, nad kterými divák musí žasnout. Jeremy Strong je znám tím, že je metodický herec, tedy že nevystupuje ze své role ani mezi záběry. Mnoho lidí tuto techniku z pádných důvodů kritizuje, i mně přijde nesympatická, nicméně pokud by výsledkem byly další postavy jako Kendall Roy, pak jen houšť. To, co Strong předvádí ve chvílích, kdy se jen zmateně dívá do prázdna, je neskutečné. Málokde vidíme rozklad postavy v takové hloubce, jako to zkušený herec předvádí bez jediného slova.

Seriál je mistrně rozkročen mezi komedií a dramatem. Humor jdoucí do absurdna, za který by jiné komedie platily zlatem, je tu na denním pořádku a ostrý kontrast mezi shakespearovsky dramatickými výměnami, které jsou následovány cringe humorem, je nesmírně lákavý a neumožní divákovi odtrhnout oči od obrazovky. Jedno z hlavních témat seriálu, tedy kritika po moci lačnícího jednoho procenta, které neustále touží pouze po hromadění dalších nul na účtech, je tak trefně glosováno.

Bylo by ale chybou se domnívat, že Succession si bere na paškál pouze současné trhové uspořádání ve světě. Každý divák si tu jistě najde své, pro mě však v jádru zůstává seriál zejména fascinující psychologickou sondou do útrob jedné rodiny. Líbí se mi, že se nemění hlavní postavy a vedlejší přibývají jen poskrovnu, byť bych to jinde možná bral za defekt. Lukas Matsson je sice výbornou a důležitou novou postavou, je však spíš nositelem zápletky a finálního rozuzlení. Hlavní hrdinové ale zůstávají a my tak můžeme ve vší propracovanosti sledovat jejich vzájemně vyvíjející se vztahy, zrady, sblížení, upřímné emoce i předstírané náklonnosti. Souboj individuace a touhy po vlastním prospěchu s nehynoucí potřebou se rodinně sblížit tu stříká z každé epizody a já jsem z toho nadšen. Konflikty dělají dobrý příběh, a Succession je prakticky jen o konfliktech, jak vnějších, tak zejména těch vnitřních.

Ke chválení je toho ještě mnoho. Soundtrack je dechberoucí, neboť přesně definuje onu rozkročenost mezi dramatem a komedií, aniž by potřeboval utíkat z hlavního motivu. Vedlejší postavy jsou barvité, propracované a rovněž absurdní. A při psaní této recenze se popravdě trošku hanbím, protože nedokážu přijít s jedinou výtkou, kterou bych vůči seriálu měl. Boj o moc se tímto nesmazatelně vpisuje do mé topky a zároveň mezi ty nejlepší seriály, které kdo kdy napsal a natočil. 10/10

---

Autoři: Tomáš Krause, Marek Mičke

Foto: HBO Max