Takhle ten velký návrat asi opravdu úplně vypadat neměl, jenomže je nutné dodat, že první speciál k 60. výročí seriálu, The Star Beast (Zvíře z hvězd) je lepší než absolutně cokoliv, co jsme v seriálu viděli od roku 2018 a že úvodní díly zpravidla prostě bývají tak nějak slabší. Zvíře z hvězd mělo před sebou nelehký úkol - dát znovu dohromady nového Doctora se starou tváří a Donnu, která si na něho stále ještě nepamatuje. Davies to nijak nezdržuje a ti dva na sebe narazí hned na začátku, takže tahle fantastická dvojice se okamžitě může pustit do vzájemné interakce. David Tennant a Catherine Tate jsou parťáci k pohledání, srší energií (Tennant desetinásobnou) a jejich vzájemná chemie je stále nepopsatelná, takže po téhle stránce je všechno naprosto v pořádku.

 

 

 

Zvíře z hvězd bohužel trpí trošku pitomou zápletkou. Ze začátku se tu sice jede E.T. mimozemšťan, ale problém je v tom, že úhlavní rozomilouš Beep the Meep i zápletka epizody pocházejí ze starého komiksu, takže hardcore fanoušci tuší, co je tahle bílá chlupatá koule zač. A ti, kdo o něm slyší poprvé, ho stejně brzy odhalí, jelikož tenhle dějový zvrat by neočekával opravdu jen absolutní hlupák. Celé je to proložené asi půlhodinovými řečmi o (ne)binaritě a je to tlačené fakt hodně, hodně hnusně na sílu. Právě v tomhle spočívá i vyřešení celé Donniny metakrize, a přijde mi to celé jako do nebe volající hovadina. Celé je to přiblblé, trapné a v tomhle množství i zbytečné. Jinak je ale úvod celkem zábavnou a fajn epizodou s naprosto skvělými herci a starým dobrým doctorovským feelingem. Úplným nováčkům vstup do seriálu ale přiliš neulehčuje, tohle je čistě pro staré harcovníky. A za šest z deseti.

 

Druhá čast, Wild Blue Yonder (Do modravých dálav) je úplně jiná pohádka. Absolutně famózní herecký koncert Davida a Catherine, kteří jsou na obrazovce kromě úvodní a závěrečné scény naprosto sami a dokonalá scenáristická práce Russella T. Daviese. Epizoda s úžasnou atmosférou, která s každým záběrem houstne, znepokojivé prostředí (úplně prázdná vesmírná loď na konci vesmíru, na níž se dějí podivné a zatraceně děsivé věci) a špičkové dialogy, to všechno tady je. Epizoda samotná pak dává vzpomenout na ty nejlepší doctorovské kousky jako Ticho v knihovně či superděsivou Planetu Midnight, jejichž kvalit sice nedosahuje, ale zatraceně se jim blíží. Parádní epizoda, ale vzhledem k tomu, že je součástí 60. výročí, není zas až tak výjimečná. Je to prostě díl jako každý jiný, který těží jen z reunionu hlavní dvojice. Na jejím konci však dojde k hořkosladkému znovushledání a zároveň loučení s Wilfredem Mottem - naštěstí to ale není jediný důvod, díky kterému se zapíše do srdcí všech fanoušků. Když si seriál pohrává s hororovým žánrem, stojí to vždycky za to a tenhle díl je toho dalším důkazem. A je za devět bodíků. 

 

 

Třetí a závěrečný z výročních speciálů pokračuje v nastolené atmosféře a už od začátku je ještě děsivější a temnější, než jeho předchůdce. Chichot je už od první chvíle naprosto epická podívaná, tvůrci budují famózní atmosféru korunovanou strašidelným domem a pocitem zkázy, z mnoha momentů mrazí. První polovina je nádherně znepokojivá a nejedno dítě by z ní mohlo mít traumátko. Vrací se Mel, společnice šestého a sedmého Doctora a na scénu konečně přichází Neil Patrick Harris jako Nebeský Hračkář, jeden z nejlepších a nejlegendárnějších záporáků v historii seriálu (na obrazovkách se poprvé a naposledy objevil ještě v 60. letech za éry Williama Hartnella, kdy ho hrál Michael Gough, Alfréd z Burtonových a Schumacherových Batmanů). Harris je ďábelský a svou roli si přirozeně neskutečně užívá a možná zastiňuje i Davea - kouzlí, tančí, převléká se, mluví s přízvukem - prostě Barney Stinson jak má být.  

 

 

  

V polovině epizody ale přijde doposud nejvíc WTF moment v historii seriálu, který přirozeně vyvolává sedm miliard otázek a naprosto oprávněné obavy, jestli Russell T. Davies ví, co dělá. Doctoři jsou najednou dva (a Ncuti Gatwa zanechává boží první dojem), celý problém s Hračkářem je docela lacině zameten pod stůl (čti: vyřešen možná až příliš rychle a opět celkem nezajímavě až blbě) a trošku neuspokojivě je vysvětlen i důvod návratu Doctorovy staré tváře, přestože po tom všem, čím si s Donnou v minulosti prošel, přináší příjemnou satisfakci. Davies ovšem co dělá, nejspíš ví, protože už teď naznačuje věci budoucí (a předpokládám, že se nemýlím, když říkám, že věci velmi, velmi budoucí) a probouzí tak divákovu zvědavost. A činí tak dobře, samozřejmě. The Giggle je za osm z deseti.

 

Je 60. výročí hodno těchto tří speciálů? Inu, zasloužilo by si něco velkolepějšího a výjimečnějšího, to rozhodně. Jsou ale tyto tři speciály hodny divácké pozornosti? Rozhodně, třikrát ano! Naštěstí jsou zajímavější mnohem víc, než jen tím, že se v nich vrací dream team (za mě čím víc Tennanta, tím lépe), zpátky je i dlouho ztracená kvalita (ale v té první třetině to prostě skřípe, což je škoda) a radost diváků, takže cíl byl splněn. Já jsem v rámci možností více než spokojen a vím, že nejsem sám.

    

 

 

Posledním letošním dílem byl teď už zase tradiční vánoční speciál Kostel na Ruby Road, Jeho zápletka je jednoduchá - zatímco se Doctor seznamuje se svou novou společnicí Ruby Sunday, musí spolu zachranit mimino ze vzdušné plachetnice plné skřetů dřív, než ho jejich král stihne sežrat. Záchrana se samozřejmě lehce zvrtne... Ruby navíc trápí, že nezná své biologické rodiče. Jako novorozeně ji totiž kdosi odložil před kostelem na Ruby Road. Právě u letošního vánočního speciálu jakožto startu nové éry seriálu (série se číslují znovu od začátku) jsou naopak od jeho tří předchůdců noví diváci přímo vítáni. Staří i noví fanoušci dostanou velmi zábavnou a svižně odsýpající pohodovku, která probudí velkou zvědavost ohledně budoucího dění. Ncuti Gatwa zanechává boží druhý dojem a nedává mu prakticky žádnou práci dokázat, že je pro tuhle roli vynikající volbou. Ruby v podání Millie Gibson je hezká, dobře napsaná a opravdu náramně sympatická, s Gatwovým Doctorem má výtečnou chemii a oba si padnou velmi rychle do noty (v jednu chvíli doslova). Hrozně dobře se na ně dívá a já už teď doufám, že tahle dvojice vydrží co nejdéle, neboť jsem si je oblíbil fakt okamžitě. 

 

 

 

Navíc jde o nejlepší Daviesův vánoční speciál, v němž úplně klidně mohli skřeti (goblini) dostat více prostoru, ale jelikož by to bylo na úkor děje a seznamování se s postavami, není si vlastně na co stěžovat, neboť celek je po téhle stránce příjemně vyvážený. Nechybí akce, vtip, přes jednoduchost zápletky je díl našlapaný a časohrátky jsou samozřejmě taky fajn. Za mě spokojenost a velké těšení na novou řadu. Ta společně s Beatles dorazí už v květnu! Rubyin debut je za osm z deseti.

 

Výprava je parádní a je vidět, že na seriálu se opravdu nijak nešetří, protože i vizuál, byť jednoduchý, stojí za to. TARDIS je ohromující a větší než kdy dřív a na maskách a designech všelijakých potvor a dalších věcí jsou konečně vidět pořádné peníze. Seriál naštěstí disneyfikací zatím nijak netrpí a ani s těmi woke věcmi se nakonec nijak nepřehání.