Nebudeme si hrát na spoilery. Ostatně, ani tvůrci třetího dílu druhé série Sherlocka se s námi nehrají na schovávanou a počítají s tím, že každému průměrně sečtělému divákovi je jasné, oč tady půjde. Raichenbach Fall je název vodopádu, do kterého v povídce Arthura Conana Doylea „Poslední případ“ (The Final Problem) Sherlock Holmes zahučí i se svým arcinepřítelem Moriartym. Oba zahynou, alespoň tak to původně Doyle, který už měl psaní detektivek plné zuby a chtěl se věnovat „kvalitnější literatuře“, zamýšlel. Čtenáři vynucený comeback teď nechme stranou. Toto je příběh o tom, jak Holmes zemřel.

Smrt samotná není překvapivým závěrečným zvratem, ale východiskovou situací. „Můj přítel Sherlock Holmes je mrtvý,“ říká Watson své psycholožce hned v úvodní předtitulkové scéně. Teď jde jen o to, jak k tomu přesně dojde. Je jasné, že Moriarty, až doteď vystupující jako „zlovolný stín v pozadí“, vystoupí do záře reflektorů. A že tentokrát nepůjde ani tak o řešení komplikovaného případu, ale o konfrontaci dvou geniálních (byť v obou případech narušených) mozků.

Mohlo to dopadnout všelijak. Scénář napsal Stephen Thompson, zodpovědný za dosud jednoznačně nejslabší epizodu The Blind Banker (Sherlock 1x02). Tentokrát se ale předvedl. Jak už jsme si u seriálu zvykli, děj nemá s předlohou moc společného. Narozdíl od minulé epizody nebude muset Sherlock opustit své domovské velkoměstské prostředí – nápad proměnit název v slovní hříčku a vyhnout se tak cestování k vodopádu je výtečný. Ale i tentokrát bude vyveden z míry. Ne „nadpřirozenem“, tedy něčím, na co základní logika neplatí, ale komplikovaností situace, do které ho vmanipuluje Moriarty. Protože, jak jinak, Moriartymu jde tentokrát čistě o vypořádání se se svým protivníkem.

Je zajímavé srovnat Holmesovy reakce z tohoto a předchozího dílu. V obou případech zabředne hluboko do nepohodlných okolností. Ale zatímco minule reagoval nepatřičně, vystrašeně, tentokrát se jen jednou rozčílí – i to jen proto, že někdo měl nad ním navrch. Strach ale Sherlock necítí. Od jisté chvíle je mu jasné, že jde o život (a nejen ten jeho), ale může všechno zvrátit, pokud bude chytřejší než jeho soupeř, pokud to v jeho lebce bude šrotovat rychleji. Povede se mu to?

Ta otázka se už od úvodního Watsonova shrnutí důsledků táhne celou epizodou. Samozřejmě, už víme, že BBC slíbilo třetí sezónu. Takže jak to bude s tou smrtí? Bude spíš Sherlockovým, nebo přece jen Moriartyho vítězstvím? Tvůrci na té nejistotě staví od prvních minut a po divokém rytmu první části a hororovým názvukům baskervillského dílu tentokrát přináší osudovou atmosféru. Je vynikající a drtí hrdiny i diváka po celou dobu. Ubylo hláškování a fórků (samozřejmě, repliky hodné citací v statusech na Facebooku tu pořád jsou) a tempo je snad ještě pomalejší než minule. To ale neznamená, že by měla epizoda hluchá místa či ztrácela čas odbočkami. Právě naopak – je velmi hutná, má vyvážený rytmus a přestože tak trochu tušíme, jak to všechno dopadne, čiší napětím.

K tomu všemu se hodí i střídmá, vizuální kejkle minimalizující režie Tobyho Haynese (sherlockovského nováčka). Kdo ale nejvíc přispěl k celkové kvalitě (kromě stabilně výborné ústřední dvojice), je Andrew Scott v roli Moriartyho. Nevím, jestli mu tvůrci na základě negativních diváckých ohlasů nařídili, aby ubral z expresivního projevu, nebo si prostě sám uvědomil, že „řešení finálního problému“ potřebuje vážnější přístup, ale z přepáleného kašpara z finále první sezóny je najednou důstojný Sherlockův protivník.

Druhá sezóna Sherlocka kvalitou v ničem nezaostává za tou první. Přesně kopíruje její strukturu – dynamický a zábavný úvod, oddechový střed a pak vydatné, vážněji pojaté finále. Funguje to dobře, nelze namítat. Navíc seriál (pokud tak cyklus samostatných celovečeráků lze vůbec nazvat) i ve svých slabších pasážích pořád patří k naprosté televizní špičce. Třetí sérii budeme vyhlížet opravdu netrpělivě. Sherlocku a Johne, račte se z toho Nového Zélandu vrátit co nejdříve.