Nedávno finišující americká The River připoměla, že člověka lze snadno vyděsit i v domnělém bezpečí obýváku. A ještě za to dostat zaplaceno. Seriál, který běžel za mořem na komerční televizní stanici ABC, sice moc netáhl, na osm předplacených epizod mu ale životnost bohatě vystačila. Co bude dál, je zatím ve hvězdách. Co takhle si připomenout, jak jsme se u televize báli před lety?
Strach má mnoho podob. Když se řekne horor v televizi, většina lidí si asi představí Akta X. Nebo autentické Krajní meze (1995). Ty sázely na o něco realističtěji podávaný strach, ztrácely ale na hercích. Každopádně bez plín se na ně nedíval asi nikdo, a kombinace hrůzostrašných scén a nevysvětlitelného děsí dodnes. Pamatujeme i na Faktor Psí (1996), třetí z památných hororových seriálů, na které jsme se k brzkému ránu vždy tajně dívali jen proto, abychom mohli další den machrovat před spolužáky ve škole... Žánrově jsou Psí kusy podobné spíše Krajním mezím a pro někoho zapadly dost neoprávněně. Vrátíme se k Aktům X. Zejména silná fanouškovská základna prvně jmenovaného seriálového zázraku totiž překvapeným tvůrcům dokázala, že i diváci s ovladačem v ruce touží po tom, být strašeni. Od roku 1993 Mulder a Scullyová celých devět let předváděli, že strachu a napětí si obyčejní smrtelníci považují i v menším rozlišení, než má stříbrné plátno. A my jim to žrali. 
Jejich tvůrcům se s X-Files povedlo hned několik husarských kousků. V devadesátých letech se téměř každému z mobilního telefonu (respektive každému, kdo mobilní telefon měl) ozývala známá titulní znělka. Kdo tvrdí, že jemu ne, nejspíš mu v kapse vyzvání dodnes. Skladatel Mark Snow vdechl celému seriálu díky temným znepokojivým pazvukům atmosféru, na kterou se nezapomíná. Zmínit musíme dva solidní samostatné snímky, kterých se Mulder a Scullyová dočkali, dále milý popkulturní odkaz v epizodě Simpsonových, a propracovanou mytologii. Tu hlavně. Zarytí fandové ví, že ty nejlepší konspirační epizody na pokračování ve skutečnosti odstartovalo těhotenství hlavní představitelky. Gillian Anderson musela kvůli potomkovi do špitálu, a tak Scullyovou na několik dílů unesli ufoni. Jestli má její dcera přísavky na končetinách, nevíme, ale divákům se to líbilo. A pak už to jelo: muž s cigaretou, replikanti, syndikát... Chris Carter byl oficiálně prohlášen za mimozemského boha. Roku 2002, po neuvěřitelných 202 (psáno dvě stě dvou) epizodách a jednom celovečerním filmu, se tahle sympatická dvojka federálních agentů s diváky prozatím rozloučila, ale možná se vrátí s třetím připravovaným filmem, o němž občas někdo někde utrousí pár slov. 

Sám Carter to později ještě zkoušel s mysteriózním Milléniem (1996). Kvalitní projekt na pomezí thrilleru a horroru se ale moc neuchytil, i když své fandy si dozajista našel. Jak by také ne, když v zde mrazí už ze samotného kukuče ústředního herce Lance Henrinksena. Bývalý agent FBI Frank Black se snažil hodně, ale nestačilo to. Možná, že diváci nebyli na drsnou paranormální kriminálku připraveni? Těžko říct, ale filmový nebo seriálový restart by určitě nikoho nenaštval.  

Další kapitolou sama o sobě je Buffy, přemožitelka upírů (1997). Sexy likvidátorka hezounů s krvavými zubními protézami to v podání Sarah Michelle Gellar dotáhla na celkem sedm sérií a díky ní jsme se dočkali i povedeného spin-offu Angel (1999) s Davidem Boreanazem (Sběratelé kostí). Vymyslel ji Joss Whedon, který momentálně dolaďuje The Avengers. Na první pohled geekovsky vypadající chlapík už zamlada dokázal, že s postavami umí pracovat jako málokdo v branži. Díky úžasné stavbě charakterů, fungujícím a duchaplným dialogům, chytrým námětům, a neotřelému stylu, si tenhle pán zajistil neumírající slávu v srdcích desetitisíců fanoušků po celém světě. Seriálu nechyběla sexy akce, roztomilé old-school televizní napětí, povedené cliffhangery, ani pečlivě vyměřené dávky strachu. Mohli jste ji nenávidět, mohli jste ji milovat – Buffy ale už navždycky bude jen jedna. A je to pořád kočka!

„Fakta, nebo fikce? To se dozvíme na konci pořadu!“ Správně, ohlédneme se také za Věřte nevěřte. Nejen v Česku značně oblíbený povídkový seriál se sympatickým strejdou, s nímž byste bez problémů vkročili i do marylandských lesů, běžel v Americe od roku 1997. Během již klasické 40-ti minutové stopáže se pořad snažil zaujmout tím, že nám pokaždé předhodil pět příběhů: bylo pak na divákovi, aby uhodl, které z nich platily za holé vý(nes)mysly, a které se údajně staly. Upřímně – my jsme jim nezbaštili snad ani jeden. Ale byla to legrace. A mělo to atmosféru a nápad. Kdyby měla být jediná věc, která se tvůrcům nedá upřít, bylo by jí určitě ono nezapomenutelné mrazení, které nám sem tam proběhlo zádech. „Ano, tohle se skutečně stalo!“ Brr... Seriál vydržel chvályhodné čtyři série, poslední klapka padla roku 2002.

Kde je dnes podobným nervydrásajícím seriálům konec?

Mnozí z vás jistě rádi vzpomenou na klenoty jako Království (1994), což je britský způsob, jak světu efektně předvést několik hardcore horrorových epizodek točících se okolo života excentriků (už plakát k sérii mluví za vše), dále například na True Blood: Pravá krev (HBO skórovalo, ne poprvé a naposledy; 2008), Lovce duchů (zejména střihem moderní verze Akt X; 2005), nebo Hranice nemožného (další téměř identický klon agentů vyšetřujících paranormální jevy; 2008). To všechno jsou hodně povedené televizní horory na pokračování. Jenomže problém nikdy nebyl v kvantitě, nýbrž v kvalitě. Desítky čistě (pod)průměrných zvláštností snad ani nemá cenu vyjmenovávat. 
Jen sem tam si na světlo světa najde ze zatuchlé hřbitovní půdy cestu nalezenec, který dokáže překvapit. Namátkou např. rodinné Bojíte se tmy (1991), což je ukázkový nízkonákladový televizní seriál se všemi charakteristickými plusy i mínusy, a zároveň kříženec Příběhů za záhrobí (1989). Občasná atmosféra se těmhle výtvorům musí nechat. Polo-romantické Upíří deníky (2009) tak trochu opisují z Twilightu, podle čehož také vypadá většinová část jejich fanouškovské základny. Ano, převažují ženy. Dál tu máme Mistry hrůzy (2005) – občas přehnaně brutální a krvavé hororové epizodky nejsou ničím pro slabší povahy. Prostě takové čistokrevné hororové monstrum, kde se dost experimentuje. A co třeba Carnivàle (2003)? O horroru se zde asi tak úplně mluvit nedá, pochmurná atmosféra a sexy mysteriózní prvky se tomuto počinu ale upřít nedají. V tomhle putovním cirkusu by se dětem určitě nelíbilo. Zajímavá je tu přímá úměra: čím menší a nenápadnější minisérie, tím méně, ale o to zapálenějších fanoušků. Ti by za seriálem šli i do hrobu. Za vše tu opět mluví ona tři magická písmenka: HBO.

Stavíme se i u minisérií. Kingův Dům v ružích (2002), rozdělený na tři části, ukázal, jak se má správně budovat pochmurná atmosféra na pokračování. I když seriál v několika důležitých aspektech zaostával (herci, pozdější repetitivnost), vidělo jej hodně lidí a líbil se. Svižné britské pětidílné Dead Set se pak zrodilo roku 2008. Partička překvapených individuí se v něm na vlastní kůži přesvědčila, že porcovat zombíky v přímém přenosu není vůbec žádná legrace. Natáčení reality show ala Big Brother zde nevyšlo tak úplně podle představ a motorové pily vykrajovaly ze vzduchu sinusoidy. Strhující, zábavné, krátké. Proč ne. To takový Ostrov Smrti (2009) to bere z trochu širšího hlediska. Tahle americká vyvražďovačka má totiž třináct dílů. Stát se během nich stihne leccos, důležité ale je, že během každé epizody zaručeně zemře jedna či více postav. Paráda. Děj zdařile kopíruje klasická schémata zámořských teenage hororů (po ostrově běhá zlo), úspěch je tedy zaručen... Opravdu? No, s kritikou už to bylo trošku horší, americká mládež ale naštěstí oduševnělé příběhy v podobných rychlokvaškách nehledá. Dokud dokáže hororová série přitáhnout k bedně víc diváků než dojemná story o bezejmenném šťeňátku z koncentračního tábora, tak budiž.

Je toho ale pochopitelně ještě mnohem víc. Kdybychom měli postupně jmenovat všechny animované ptákoviny, které svého času běžely na SuperMaxu, a dodnes existují na Cartoon Network nebo Jetixu, seděli byste před monitorem do úplňku. A navíc byly všechny zaměřené na mladší diváky... Z temna staré truhlice za třepotavého svitu svíčky vyberme třeba Aaahh!!! Real Monsters (tyhle barevné roztomilosti s rozšklebenými obličeji se rády zdržovaly v blízkosti vašich toalet a kanalizací; 1994), nebo Scooby-Doo (šílenou partu dobrodruhů a mluvícího psa zná dnes každý, nejen díky několika filmům; od 1976), z těch novějších například Ugly Americans (historky z alternativní Země baví svou nápaditostí – pracovník „oddělení integrace“ zajišťuje US občanství hororovým postavičkám – neotřelou stylizací, a humorem; 2010). I když pocit úzkosti při sledování těchto animáků asi nehrozí, své místo si v žebříčku hororových seriálů bez problémů uhájí. Na jakém místě, to už necháme na každého individuálním pohledu.
A co dál? V květnu minulého roku, kdy byla ohlášena amazonská The River, se tisícům pojídačů tajemna dojetím podlomila kolena. Konečně měl přijít další kvalitní infarktový seriál! Vychladnutí přišlo poměrně rychle, když na povrch prosákla zmínka o pouhých osmi epizodách, další studenou sprchou byly rozporuplné kvality (nejen) úvodního dvojdílu. 20. března byla za Atlantikem odvysílána poslední epizoda, a vypadá to, že zhrzeným fanouškům mokrého spodního prádla zase nezbude nic jiného, než sáhnout po archivu (X?). Ještě, že naše televize strašidelná dobrodružství sympatického čahouna a rázné zrzky z FBI tak často reprízují.

Tak kritické to ale naštěstí zdaleka není. Nejvíce vystrašených nešťastníků, hospitalizovaných s okousanými nehty uvízlými v krku, měly nemocnice po celém světě v říjnu 2010. Frank Darabont (Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle), se po letech vrátil z Mlhy, aby ohromil televizní svět svou adaptací komiksové The Walking Dead. Její úspěch pokračuje dodnes. Americká stanice AMC zuřivě objednává další série a scenáristé si už s kličkami neví rady. Ale pořád je to podívaná, při které v mnoha scénách tuhne krev v žilách. A daří se jí i po stránce psychologie a rozvoje postav. Zapomínat nesmíme ani na chválenou American Horror Story (2011), zámořskou epizodní historku o jednom strašidelném domě. Příběhy bezradné americké rodinky v novém příbytku se pyšní synonymy jako kontroverzní, děsivé či poutavé. Minimálně po kvalitativní stránce zaznamenává seriál úspěch na plné čáře – na konci října minulého roku byla odklepnuta druhá série.

Takže nezoufejme. I když se může zdát, že klidné vody hororu na televizních obrazovkách dnes nevidíme zčeřené moc často, příliš to nevadí. Kdyby to totiž i do budoucna mělo znamenat o to větší přísun minoritnějších kvalitních počinů, budeme rádi. Zatím se můžeme tajně modlit za to, aby se ten Mulder se Scullyovou do televize přeci jen opět vrátili (Carter naznačuje už několik let). Možná, až se Duchovnyho Hank Moody předávkuje?