Na novou Superstar se dívá stále méně lidí a jedenadvacátého dubna atraktivitu soutěže omezilo i nervy cuchající finále hokejové extraligy. Hokej – nehokej, pořád mi nikdo nevymluví, že za neúspěch nemůže minimální atraktivita průvodců pořadem, moderátorské dvojice Juraško-Kepková. V kole věnovaném legendám se však oba dlouhou dobu vyhýbali excesům a ve zpěvácké části přenosu předvedli neurážející, byť nehumorný průměr. Bohužel Juraško znovu nezajímavě šachoval při vyřazování (nejprve zapomněl na Štefana a Veroniky se zeptal, do které skupinky chce jít, čímž v podstatě předem potvrdil její setrvání v soutěži). Ačkoliv jsem se domníval, že Juraškovo odhození zavřené obálky je posledním faux-pass přenosu, totálně jej přebila uslzená Zorka se svým rozloučením se s diváky na jeden plačtivý výdech. Naposledy jsem něco takového slyšel u zkoušení na základní škole, když si třídní premiant spletl světové války, a chtěl dobrou známku uhrát přes city. Po tomhle mám jít klidně spát?

 

Playlist kola legend byl překvapivě vyvážený a dojem z kvalitní zábavy utvrdily i obě „společná vystoupení“. Možná o chlup více, než dámské podání ABBY se mi líbil chlapecký synchronní zpěv The Beatles, znějící vysloveně wunderbar. Byly stejně úchvatné i jednotlivé výkony soutěžících?

Adam Kukačka (Karel Gott – Lady Karneval)
Adam byl hned od začátku písně mokrý jako mop ukrajinské uklízečky, ale na pódium opět přinesl úsměv a rozměrnou porci sympatie. Stejně jako minulý týden bylo úplně jedno, zda trefí všechny tóny anebo napodobí unikátní gottovské zakončení karnevalového hitu (nenapodobil). Na scénu přišlo mládě medvěda Baribala a hladově tancovalo mezi srnami. Sympatický výkon roztomilého poplety bez přemíry chrapláku – výtečný start show a tomu příslušná pohlazení od poroty. Adam je jeden z mála vyložených originálů nové éry Superstar a vinšuji mu delší pobyt v soutěži.

Tereza Mandzáková (Robbie Williams – Angels)
Angels od Robbieho Williamse jsou koloritem pěveckých soutěží a přitom si nevybavuji jediné podání, které by se byť jen zlehka přiblížilo k Robbieho tenoru (viz. třeba Dan Mrózek nebo Jaroslav Parči; jediný přísné měřítko snesl Peter Cmorik, viz. video) Nejinak tomu bylo i v případě Terezy, pro kterou byla píseň střídavě příliš nízko a moc vysoko. Zatímco první sloka s piánem ještě plodila jakousi televizní atmosféru, zbytek připomínal pubertálního Marka Ebena topícího se v bazénu. Její „keysovský“ způsob vkládání frází mi připomíná Moniku Bagárovou a jednoduchou písničku, kterou Angels je, jejich aplikací nikterak nepřikrášlila. Bohužel, za mě ne. Za porotu překvapivě velice jo.

Martin Šafařík (Bon Jovi – You Give Love A Bad Name)
Martin v soutěži nahonil své milovnické ego a jakýmsi kouzlem se do jeho projevu dostala špetka arogance a povrchnosti. Možná za to může i jeho konstantní pěvecká kvalita, která zkrátka přestává v soutěži plné progresu býti zajímavou. K jeho podání Bon Joviho nemám zásadnějších výhrad. Dokonce se tentokrát zdržel té otravné porce patosu, kterou před dvěma týdny necitlivě vkládal do Metallicy. Musím přesto souhlasit s Ewou i Pavolem. Martinův výkon byl z úvodního tria ten nejlepší, přesto mi v mém srdci více utkvělo Kukačkovo šlapání kapusty. V tomto ohledu nelze nevzpomenout na Petra Ševčíka z předchozí řady. Byl pěvecky vynikající, ale na jeho koncert bych si lístky nikdy nenašetřil.

Kristýna Debnárová (Cher – Believe)
Zatímco Martinovi produkce neustále vybírá rockové odrhovačky, z Kristýny se kdosi snaží dělat popového diblíka – zhruba takové dojmy jsem měl z výběru Believe od Cher. Něžné pianové podání mě tak na poměry české soutěže velice překvapilo a ke Kristýně nádherně pasovalo. V tomto případě se jednalo o vítanou službičku od tvůrců soutěže, jelikož díky této úpravě bylo Kristýnino vystoupení zatraceně charakteristické. Nelze si nevzpomenout na Umbrellu od Markéty Konvičkové, která se i díky ní tehdy stala jednou z nejvýraznějších účastnic soutěže. Je to zvláštní dramaturgická diskriminace, ale díky Bohu za ní. Tahle Cher totiž nebyl žádný Standa Dolinek v upnutém tričíčku! Touchdown.

 

Jaroslav Smejkal (The Police – Every Breath You Take)
Najs van! Jarda není žádný technicky bezkonkurenční zpěvák, ale hned první tón a tomu příslušný úsměv kytaristy měl výraznou vypovídací hodnotu. Nebyl to něžný Sting, ale pěkně naštvaný výkon mladého charismatického interpreta. Zalíbilo se mi i jeho lajdácké krácení hlásek, které mi připomínalo současného Liama Gallaghera („ajlbivočinja“). Jaroslavovy výkony se mi v poslední době obecně líbí mnohem více, než v úvodních kolech a porotou vytýkané chrčení mi Every Breath You Take naopak příjemně oživilo. Dobrý dojem podporuje i Jardovo zlepšené pódiové vystupování. Jeho chůze již nepřipomíná znásilněnou kachnu a černé brýle bez dioptrií mu snad někdo definitivně zabavil. K dokonalosti už příliš kroků nezbývá.

Sabina Křováková (Queen – Show Must Go On)
Nebudu lhát, že mě Sabinino stigma „tý holky, která po mě bude na vesnický tancovačce ve tři ráno somrovat cigáro a kelímek koly s vínem“ příliš nefunguje. Snad bych jí odpustil fakt, že první polovinu písničky odfrázovala předčasně, ale překvapivě jsem u jejího podání Queenů postrádal energii. Ta zvláštní lajdáckost, kterou mě Sába minulý týden odzbrojila v případě Celine Dion, mi u citlivé balady Freddyho Mercuryho nesednula. Ewa Farna hovořila o husí kůži, mě už začíná stejnost Sabininých podání jakýchkoliv songů nudit. Začátek mimo rytmus, refrény vykřičené jako Ornellina děloha. Netvrdím, že slečna Křováková nemá hlas silačky, avšak stejně jako v případě Martina mám o jejím výkonu předem jasnou představu. A to je škoda.

 

Veronika Stýblová (Marika Gombitová – Vyznanie)
Čapka snů. Hm. Už několik kol si u Veroničiných vystoupení nedělám žádné poznámky. Neshledávám na jejích performance žádné chyby, avšak tam kde si publikum stoupá, vstal bych jen ze zdvořilosti. Veronika je výtečná zpěvačka a Vyznanie vystřihla tak, jak by ostatní ženy v soutěži neprovedli ani po vypití hektolitru syrových vajec. Bohužel na mě Veronika působí takovým tím zvláštním dojmem na pomezí mládí a stáří, kterým se prokousala k vítězství loni v Hlasu Ivanna Bagová. Nedovedu si představit, že je pro zpěvačky tohoto typu na české scéně místo, či že bych si dokonce koupil její album. Doufám, že v případě postupu jí produkce dovolí zazpívat i něco odvážnějšího a modernějšího. Tyhle lyrické osudové srdceboly z rádia Impuls se velmi snadno zajídají. A já se zalknul.

Štefan Pčelár (Pink Floyd – Wish You Were Here)
Jop! Štefan Pčelár uchopil složitou věc od Pink Floyd tím způsobem, v který jsem před přenosem doufal. S kytarou, bez afektu a oživený o zajímavé kudrlinky v akustických pauzách. Jeho podání disponovalo nepřeberným množstvím atmosféry, úctou k předloze a osobitostí. Možná za to může i fakt, že Štefan je ze soutěžících nejstarší a když vystřihne nějakou náročnější a textově nebanální píseň, působí zkrátka věrohodně. Dobře to vystihnul především Ondřej, který vypíchnul jakousi tíživost a vážnost Itchova výkonu, ač přímo nehodnotil technickou stránku zpěvu. Štefanova variabilita mě baví a přál bych si, aby v soutěži ještě pár týdnů pokračoval. Za favorita by jej považoval však jen naiva.

Sestava kola Legend už byla doopravdy velmi silná. Už není potřeba přepínat při některých výkonech na jiné programy a večer svojí délkou tak nepřipomíná cop Ladislava Jakla. Nejlepším vystoupením se jednadvacátého dubna blýsknul Jarda Smejkal, který mě překvapil svojí „angry“ verzí Stingova poklidného hitu. Nejméně se mi líbila dvojice Sabina Křováková a Tereza Mandzáková, přičemž zvláště bez té druhé bych se v Superstar již delší dobu obešel.

 

Ještě před rozhodnutím vystoupila v Superstar československá legenda a někdejší porotce českého X-Factoru Petr Janda. Živě a s přehledem si zazoufal, aby mu jeho milá dala víc, čímž potvrdil, že je i po padesáti letech na vrcholu stále v nesmírné formě. Po problémech s logistikou vyřazování, o níž jsem se zmínil v úvodu, opustil soutěž (ne)překvapivě Jaroslav Smejkal. Dramaturgii se odchod jednoho z českých chlapců vyloženě hodil do krámu. V kole legend naopak pomohli Kristýně Debnárové, dlouhodobé adeptce na vyhazov, zajímavou úpravou songu od Cher, a Tereza měla původně vystoupit při písni téměř polonahá. Záchrana ohrožených Slovenek proběhla úspěšně, a soutěž tak opustil jeden z největších talentů tohoto ročníku. Bohužel svojí jinakostí oslovil spíše takové diváky, kteří primárně neposílají hlasy. I přes výtečný výkon si tak nezazpívá v kole s věnovanými písněmi.