Když vás k jednomu z posledních finálových večerů Superstar pozve během počasí jakási běhno-kreatura zvaná Petra Svoboda, hned je ke sledování kapku omšelé Nové éry větší lust. Finálová čtveřice v podání Kukačka-Pčelár-Křováková-Šafařík se však znovu objevila v zajetí podivně vystavěného tématu večera, a kdyby moderátoři neustále neopakovali něco o moderních hitech, asi bych si tohoto zaměření ani nevšimnul. První blok čtyř písní vybrali zpěvákům čtenáři (v anketě ze tří, převážně velmi podobných variant) a druhý byl zaměřen na současné hity, což minimálně u dvou ze čtyř příliš neplatilo. Dramaturgické tahy, snaha o československé finále a řada nováckých faktorů, na které už jsme za deset let Superstar zvyklí. Povedly se zpěvákům alespoň samotné výkony?

 

Adam Kukačka (Otis Redding – Pretty Woman)
Panic v Kocourkově. Poněkolikáté už je tenhle mustr „tlustý mladík zpívá lehce oplzlou písničku a mlsně prochází kolem spoře oděných tanečnic“ už kapku ohraný a vlastně mě docela překvapilo, jak nudně a bez energie Adam tuhle pecku odprezentoval. Pretty Woman je variačně rozsáhlá píseň a Adam v ní byl až přízemně collinsovský. Lehounce se obávám, že Adam samou přirozeností a dramaturgickým stylizováním začíná být krapet nesympo. Chodúr syndrom. Helou.

Štefan Pčelár (Shontell – Impossible)
Repertoár, který Itchovi nejvíce sluší. Poprock anglického ranku totiž Štefanovi padne vizuálně i pěvecky a Impossible od Shontell mi od něj sedělo dokonce více, než od Jamese Arthura. Jeho barva a tah na branku mi dokonce v některých pasážích připomínala Garyho Lightbodyho ze Snow Patrol a po velmi piánkovém úvodu od Adama nalil svým výkonem do Superstar živou krev. To je něco, co od finálového výkonu očekávám. Emoce, gradaci a soutěživost. Nejlepší výkon za posledních pět večerů a lituji po něm následující soutěžící.

Třicet minut přenosu a Juraško dosud neoglosoval neúspěchy hokejových reprezentací. Cítím se nepřirozeně.

Sabina Křováková (Janis Joplin – Cry Baby)
„Kde je tady hospoda aneb ten kapelník, co jsem s ním byla včera večer, měl fakt hustej karavan.“ Extravagance a životní styl Sabiny není natolik výrazný (jako třeba u Michala Šepse), abych ho byl schopen v jednom kuse akceptovat. Rozumově je to velice umná zpěvačka, ale subjektivně mě prostě Janis Joplin a jakékoliv její parafráze nebaví. Vnímal jsem jednotlivé elementy jako povedené (viz první tón), avšak celkově mě to po Štefanovi znovu vrátilo do staré Superstar. Plné starých, stokrát ohraných songů a jejich coververzí.

 

Martin Šafařík (Elvis Presley – Love Me Tender)
„Love Me Tender si zaslouží klid,“ pravil Martin v medailonku a pak podal Elvise bez kudrlinek a příkras. A mně se to překvapivě vůbec nelíbilo. Ve skrytu fandovské duše jsem očekával, že alespoň jednu sloku podá operním přednesem anebo si švihne aspoň pár vět české gottovské mutace. Nevím proč, ale na mě to zapůsobilo jako výkon z besídky deváťáků, kde vystoupí třídní premiant a očekává potlesk dojatých rodičů a přátel školy. Tenhle Elvis byl zkrátka výzvou pro vytvoření zajímavého vystoupení a Martin si to bohužel vysnil příliš jednoduché.

V dialogu se Zorkou jsem se dozvěděl něco o Zořině sexuální deviaci s větráky a také o faktu, že je píseň obtížná na interpelaci. David Rath ve vězení monstrózně rotuje.

Adam Kukačka (Kurt Nielsen – She’s So High)
Čekání na falzet. Vidět chrchlavého Adama, jak se pere s tak příšerně vysoko umístěnou písničkou severského buldozera Nielsena – na to jsem se doopravdy těšil. Překvapivě celá píseň dopadla úplně naopak, než bych čekal. Pěvecky ji totiž Kuky dal bez větších zádrhelů, ale na pódiu byl opět škromachovsky nudný. On prostě nemá to prvoplánové charisma, jako má Štefan s Martinem, a potřebuje vyrobit atmosféru pódiovým vystoupením. Tentokrát se ale příliš obával těch sebevražedných refrénů a nervozita z obrazovky sálala jako lepra. A já nechci být malomocný.

 

Štefan Pčelár (Sunrise Avenue – Hollywood Hills)
Štefan vyfasoval nejmodernější a nejvíce padnoucí repertoár svému hudebnímu srdci. Vidím za tím lehkou dramaturgickou kličku, jak udržet jediného slovenského zástupce v soutěži co nejdéle, ale jako konzumentovi mi to může být koneckonců ukradené. Hollywood Hills je skvělá písnička pro soutěže podobného typu. Nepotřebuje skvělého zpěváka, aby prodala porci energie a oživila nudnou atmosféru v sále. Štefanovy „volby“ mě zkrátka tenhle večer přesvědčily a dokázaly, že se poprocková soutěž (jakou Superstar je) dá pojat moderně a zajímavě. Fuck you Pink a vy ostatní!

Zorka v předělu sdělila světu, že v Superstar propagují originální podání písní. Nevšiml jsem si, díky za upozornění.

Sabina Křováková (Adele – Rolling In The Deep)
Křováková zpívá Adele, to už byl dopředu brutálnější fatál, než všechny ty Celine Dion a Petry Janů dohromady. Možná máte také ještě v paměti výtečné podání Báry Švidraňové z Hlasu, která píseň nejen vygradovala, ale vtiskla jí i příběh a kouzlo. A to je přesně to, co Sabina se svými kousky neumí vyrobit, i když má silný a gradující song. Adele, Joplin, Marta Jandová… to vše je zpívané s tou stejnou drzou ledabylostí, která se mi už zalyká stejně jako Adamovo páření s tanečnicemi. Komu se tohle její flego zamlouvá, nejspíše se mu její podání Rolling in the Deep líbilo více než originál. Já si jdu dát Brumíka.

Martin Šafařík (Jason Derulo – In My Head)
Budeme zpívat současnou hudbu a pak je nám představena skoro pět let stará odrhovačka, která nemá silný text, melodii a vlastně není vůbec ničím zajímavá. Možná i proto se mi v ní Martin relativně líbil a dobře mi do ní pasovaly i jeho výdechy a ozdobné skřeky. Nejapné výtky Ewy, že se jednalo o repertoárový přehmat, beru jako nepodnětné – Martinovi se podařilo z tohoto oříšku vybruslit graciézně a bavilo mě to zhruba o sto osmdesát procent více, než originál. Příjemně jsem tak byl překvapen s názorem Pavola a tenhle gay dupák jsem si užil taktéž. Studenou sprchu na mě.

 

Zhodnocení duetů
Ve stínu Martina Chodúra a Jana Bendiga – asi tak bych charakterizoval první duet večera, snahu Itcha a Kukyho o silný song Don't Let The Sun Go Down On Me. Na jejich vystoupení byla legrační řada elementů a porota si je téměř všechny dokázala vychutnat. Stejně jakou jsou Pčelár s Kukačkou lidsky naprosto odlišní, tak rozhárané bylo i jejich vystoupení. Stay od Rihanny a Mikkyho Ekka v podání Sabiny a Šafy tedy slibovalo už dopředu podobně srandovní záležitost. Křehký originál, který osobně považuji za jeden z nejlepších mainstreamových duetů poslední dekády, tak byl vystavěn na Sabinině řvaní a jedné odporné Šafově manýře. Dohromady jim to neladilo úplně ukázkově a to především kvůli Sabině a její neschopnosti zpívat v pianové poloze. Duety Nové éry = double trouble. 

Přiznávám, že poprvé za dobu psaní recapů bych si nedovedl vsadit na vypadnuvšího. Proto namísto tipů „kdo by mohl vyletět“ sepíši jen standardně nejlepšího a nejslabšího účastníka konkrétního večera. Nejvíce se mi líbil Štefan Pčelár, nejméně Adam Kukačka, který mi tentokrát přišel vyloženě jako nebavící se hráč. I z výsledků předchozích kol a ostatně celkové pěvecké dokonalosti se však vypadnutí Martina Šafaříka nedá považovat za nečekané. Doufám alespoň, že Adam vzhledem k pokraji vypadnutí nebude na příští kolo tak ohavně dlabat. Nebo si ho tady podám, víte jak.

 

PS: I přes veškeré moje výtky vůči Šafovi si myslím, že se z poslední čtveřice může nejpravděpodobněji hudebně prosadit. Držím mu palce.