Stejně jako minulý rok jsme se rozhodli nevyhlašovat nejlepší seriál, protože hlasování by bylo neskutečně komplikované (a asi by ho stejně vyhrál Temný případ), takže vám pěkně po jednom prozradíme, u čeho jsme nejraději vytvrdli, co nás překvapilo a kvůli čemu považujeme televizní rok 2014 za hodně vydařený. Důvodů je dost. 

Jak to vidí Davies182

Kluci ze mě mají v redakci poslední dobou prču, že prý každému nadprůměrnému seriálovému kousku připlácnu maximální hodnocení. Ano, jsem si moc dobře vědom toho, že jsem minulý rok nešetřil desítkami a devítkami. Každému filmovému fajnšmekrovi ale zároveň musí být jasné, že seriály začínají na hollywoodskou celovečerní produkci pomalu dotahovat. A to nejen po jejich interesantní stránce (příběh), ale zejména co se té kvalitativní týče (herci, režie). Osobně musím konstatovat, že v kině trávím stále méně času - mnohem raději totiž sedím v obýváku u kabelovky. Jak je to možné? Ponechme stranou skutečnost, že mě notně vyčerpává napomínání nevychovaných kecalů v sále a film si namísto toho seženu později na blu-ray. Tady je to spíše o celkovém zážitku. Mohu s čistým svědomím tvrdit, že u bedny jsem minulý rok nechal mnohem více nervů a slz než před plátnem. To, co na poli napínavých thrillerů předvedli Fargo, 24: Live Another Day anebo nová sezóna Homelandu, prostě nemá obdoby. Nic napínavějšího jsem vloni v kině neviděl, gauč jednoznačně vládne. Podobné je to i s výbornou fantasy Hra o trůny, historickými Vikingy či lehce mysteriózní kriminálkou století Temný případ, jejíž tvůrčí cast rovnou přepsal televizní historii. A co emoce? Tady se rozepíši. Již dávno snad není považováno za slabost, přiznáte-li se kamarádům v hospodě k tuctům posmrkaných kapesníčků během sledování libovolného dojáku. HBO v létě zaútočilo na naše slzné kanálky skrze úderné Pozůstalé, a kdo se přehoupl přes "divný" pilot, gratuloval si později k úspěšnému absolvování dobrodružného seriálového psycha. Stejné je to i se mnou. The Leftovers mi díky jejich hercům, hudbě a pohlcujícímu příběhu naservírovali nezapomenutelný emo nářez roku. Sugestivní drama s Justinem Therouxem už pak v mých očích netrumfla ani parádní podzimní vztahovka The Affair, ani cool právničina Vražedná práva. Seriály mají díky delší stopáži vymakanější práci s charaktery, v konkurenčním boji proti celovečerákům ale vítězí divák. Díky. 

Jak to vidí Spooner

Upřímně, ještě před pár týdny jsem najisto počítal s tím, že na vrcholu mé letošní topky se bude bezkonkurenčně vyhřívat návrat 24 hodin a doktorská pecka Knick: Doktoři bez hranic. V té první nám nemilosrdný Jack Bauer naplno ukazuje, jak má vypadat návrat akční legendy, co uspokojí srdce všech fandů a navíc si stačí získat i hordy nových příznivců. Televizní dílko Stevena Soderbergha je zase typickým příkladem bravurně napsaného seriálu, jenž dává svým zpracováním většině celovečerní produkce těžké K. O. No a samozřejmě jsem se chtěl menším slovem zmínit i o mistrném Temném případu či nejlepší řadě Hry o trůny. Jenže v posledních týdnech roku se na obrazovku přiřítili drsňáci ze Sons of Anarchy a můj žebříček naprosto překopali. Kurt Sutter nám totiž v závěrečné řadě své srdcovky ukazuje, jak by mělo správně vypadat finále každého hitu. Skvěle napsaný vývoj postav, stovky mrtvol či napínavá a tísnivá atmosféra jsou zde na týdenním pořádku. Tvůrci se navíc vykašlali na trapné experimentování a neudělali z Jaxe na poslední chvíli dřevorubce a ani nám nenabídli uslzený konec jak z telenovely ve stylu Pravé krve. Místo toho nám servírují emotivní smysluplný závěr v duchu celého seriálu, po němž se radikálně zmenší vaše zásoba kapesníčků. Takhle si prostě představuju perfektní finále. A samozřejmě taky nejlepší seriál roku. 

Jak to vidí JAn_G

Ať už sumarizuju uplynulý rok jakkoli, pořád mi vyskakují dvě slova, kterými ho holt budu muset charakterizovat. Nedostatek času. Resty napravo, resty nalevo, ke spokojenosti daleko. Co se tedy seriálů týče, třídění novinek bylo nekompromisní. Některým jsem se záměrně vyhnul, jiné i přes své všeobecné oslavování jednoduše nezaujaly. A byť se mezi nimi najdou skutečné pecky, jako precizně vykonstruovaná mrazivá deprese The Leftovers, rok 2014 si budu pamatovat předně díky navrátivším se ostříleným tvářím, ať už po roční nebo rovnou čtyřleté pauze. To, co mě vloni opravdu zvedlo ze židle, nebyly ani Owenovy závislosti, ani Alexandra Daddario a její (herecké) přednosti, nýbrž čtyři osvědčené značky, které ždímaly své látky na plné otáčky. Nolanovo Person of Interest prostě nepřestalo rezonovat a s nadcházející sezónou jeho kvalita a rafinovanost ještě vzrostla. S totožnou svižností se ze zajetých vod zvedl i Arrow, který se u mě z odpočinkového seriálu katapultoval rovnou na čirou závislost, a těšil jsem se  taky z bravurního comebacku štvance Jacka Bauera, jehož nadupaná dvanáctihodinovka 24: Live Another Day mi zatraceně zvedla adrenalin. Vrcholnou loňskou podívanou se pro mě však stala jubilejní desátá řada hrdinského eposu Deadliest Catch, která definitivně rozdělila Beringovo moře na mladou a starou krev a vytasila se neuvěřitelným množstvím nadmíru výživných speciálů. Věrnost ovoce přináší. 

Jak to vidí Dr. Z

Jako každý rok i loni jsme měli možnost na našich obrazovkách / monitorech vidět celou řadu skvělých seriálů, minisérií, televizních filmů a pořadů. Vybrat z nich to nejlepší je vždycky pořádný oříšek – zvlášť když nemáte čas je všechny sledovat. V takovém případě se pak držíte zavedených značek a pustíte si alespoň to, co víte, že vás nezklame. Rok 2014 tak pro mě nebyl zrovna nabitý novinkami a zasekl jsem se u rozkoukaných seriálů. Každý týden jsem se těšil na nové epizody Arrow, Flash a Person of Interest. Tahle trojice neměla v minulém roce, co se televizní popcornové zábavy týče, konkurenci. Arrow a Flash ovládli komiksové adaptace a názorně všem předvedli, jak se mají dělat crossovery. Oba seriály neusínají na vavřínech, neustále přinášejí nové a zajímavé zápletky a konkrétně Flash se rozjíždí hodně solidně. Person of Interest si pak snadno drží tu nejvyšší kvalitu, na jakou jsme už několik řad zvyklí. John Reese a jeho parťáci nepolevují ani ve čtvrté řadě. Samozřejmě nemůžu nezmínit báječný Temný případ, ale co vám budu povídat, o něm už jsme toho napsali až až a nezbývá se tak těšit na druhou sérii. A abych nezapomněl i na nějaké ty pořady, tak pokud bych měl alespoň jeden vyzdvihnout nade všechny, napadá mě pouze Last Week Tonight with John Oliver. Tenhle Brit to na amerických televizních obrazovkách pořádně rozjel a stylem sobě vlastním celý rok Američanům vysvětloval, co je s jejich zemí špatně. 

Jak to vidí Krasa

Výtečný rok. A to dost překvapivě. Moje top pětka 2014 je totiž sestavená kompletně z projektů, kterým bych ještě o minulém Silvestru nevěřil nos mezi očima. Že se nejlepší oddychovkou sezóny pro mě stanou Vražedná práva, i když je zaštiťuje mnou nenáviděná Shonda Rhimes, na to bych si nevsadil ani dvacetník. A co teprve Damon Lindelof se svojí pověstí kolosálního mršila? Nic a všechno zároveň. Pozůstalí mě totiž semleli do boloňské omáčky, a navzdory silné konkurenci v podobě The Knick či Temného případu u mě vyhráli i souboj nejlepšího seriálu HBO. Americký triptych těch nejlepších kousků pak uzavírá Fargo. Seriál, který jsem dopředu negoval jako máloco. Sahat totiž mně, coby nekritickému fandovi Coenů, na jeden z nejoblíbenějších filmů, to se přeci nedělá. A přesto. Drama ostré jako břitva a silné jako demiglace. Duo těch nejlepších kousků roku přesto pochází z Evropy. Jen velmi málo se mluví o vynikající kriminálce Endeavour, kterou jsem objevil až letos a obě její série mě naprosto oslnily. Atmosférou a výtečnou pointou to však u mě vyhrálo The Missing. Tenhle příběh… se prostě musí prožít. Takže silné nervy a za rok ahoj. 

Jak to vidí Mr. Hlad

O těch největších peckách už se rozepsali kolegové, ale ani já si neodpustím adoraci Temného případu a parádní třetí řady Arrow, která se fakt povedla a příjemně potemněla, a velice příjemně mě překvapil i vývoj Agents of SHIELD, kde jsou v každé epizodě alespoň tři zvraty a na rozdíl od první řady je to tentokrát i výrazně dospělejší a zajímavější. Z novinek ty kvalitnější kousky nějak vyhýbaly. Naštěstí se člověk pořád ještě mohl spolehnout na to, že zajeté značky šlapou tak, jak mají. Takže jsem zase řval (někdy doopravdy) nadšením u druhé řady brutální a neustále překvapující pecky Banshee, užil jsem si poslední řadu Justified, ale chválit hodlám i české seriály. Zdá se, že minimálně v České televizi jsou na správné cestě, jak k obrazovkám nalákat lidi, kteří už z doktora Sovy a Chalupářů blijí. Případy 1. oddělení potěšily konzervativní diváky a neurazily ani mladší a hollywoodem odchované fanoušky detektivek a svérázná Čtvrtá hvězda ukázala, že s televizním humorem to u nás taky není zdaleka tak špatné, takže jen tak dál. 

Jak to vidí mcb

Rok 2014 bude v rámci televizní tvorby považován za zlomový, protože se v něm objevilo hned několik autorských projektů, které ukázaly, že zacházení se seriály jako s dlouhými, rozkouskovanými filmy je strategie sloužící jak ke sklizni vřelého diváckého a kritického přijetí, zároveň nastavuje standardy televizní produkce na novou, filmovou úroveň. Žádná nová věc, říkáte si, ale právě loňský Temný případ nebo Knick: Doktoři bez hranic ukázali, že přenechání všech kreativních voleb na jednom či dvou tvůrcích se jeví jako ta nejšťastnější volba. Toť mé dva vrcholy loňského roku, k nimž přidávám ještě famózní Fargo, jež ukázalo, že televizní remake nemusí znamenat jen únavné natahování filmové předlohy (viz Od soumraku do úsvitu), nýbrž dokáže jít svou vlastní originální cestou. Kromě těchto skvělých novinek nelze opomenout ani pokračování již zavedených seriálových značek, kde u mě jednoznačně vede Homeland, kterému jsem prvních pár dílů čtvrté série nevěřil ani nos mezi očima a nakonec se zvrhl v jeden z nejnapínavějších thrillerů sezóny. Samozřejmě potěšilo i multižánrové American Horror Story ve své zatím nejbizarnější sezóně nebo druhá sezóna Agents of S.H.I.E.L.D., která se z nudné epizodní slátaniny vyšvihla v nahláškovanou jízdu plnou komiksových odkazů a sympatických postav. Za zklamání mohu naopak označit ambiciózní The Strain, jenž se zvrhl v trapně natahovanou upířinu, nebo komiksové seriály The Flash nebo Gotham, u nichž jsem prvních pár dílů na rozdíl od kolegů jen tiše protrpěl. Z české tvorby bych chtěl naopak vyzdvihnout seriál HBO Až po uši, který ukázal, že omleté vztahové zápletky lze stále natočit s nadhledem, vkusně a vtipně.

 

 

A co se líbilo vám?