V minulých dnech jsme vám naservírovali, doufejme, pořádnou porci televizních topek, v nichž jsme shrnuli největší seriálové vrcholy a události loňského roku. K tomu nejdůležitějšímu, tedy největším peckám uplynulého ročníku, se ale dostáváme až teď. Jenže jelikož je televizní menu každého z nás malinko odlišné a každý z redaktorů preferuje trošku jiné pecky, rozhodli jsme místo dalšího žebříčku shrnout své dojmy z uplynulých dvanácti měsíců každý zvlášť. Jak se nám vůbec uplynulý rok v bedně líbil? A jaké pecky nás nejvíce oslovily a měli byste je co nejrychleji dohnat?

 

Jak to vidí Spooner

Rok plný překvapení. A Ricka a Mortyho. Asi takhle by se daly ve zkratce shrnout mé pocity z uplynulého seriálového ročníku. Zatímco mnohé zdánlivé televizní jistoty, u nichž jsem čekal, že se budou vyhřívat na vrcholu mé výroční topky, často spíše zklamávaly (Vikings, Hannibal, Luther), ty pravé pecky jsem tentokrát objevil tam, kde bych to nejméně čekal.  Jak bych ještě mohl loni touhle dobou například tušit, že jeden z nejsilnějších zážitků mi naservíruje až nepříjemně aktuální minisérie Najděte mi hrdinu, nebo že se dříve vysmívaní Agents of SHIELD promění v jednu z nejzábavnějších televizních čtyřicetiminutovek. A také na Netflixu mi dělal comicsový gigant větší radost, než bych čekal. K tomu si připočtěte jeden z nejlákavějších seriálových světů posledních let v seriálu The Man in the High Castle, splněný fanouškovský sen v podobě Ash vs Evil Dead či mé konečně propadnutí oceňovanému fenoménu jménem Fargo a je jasné, že za sebou máme další zatraceně povedený ročník. I přesto se ovšem na můj osobní seriálový vrchol vyšplhal zcela jiný kousek.

Ano, správně jste pochopili, že se jedná o Ricka a Mortyho. Animovaná šílenost, o níž jsem před rokem neměl ještě ani tušení, mě totiž stačila během několika týdnů uzemnit tak zběsilou smrští originálních gagů a ulítlých nápadů, že to nemá v současné hrané ani animované tvorbě obdoby. Kadence, s jako nám tvůrci servírují jednu geniální hlášku za druhou, popkulturní odkazy či neskutečné hrátky, se sci-fi žánrem se v dnešní době opravdu jen tak nevidí. Pořád nemůžu pochopit, jak něco tak megavtipného a megašíleného mohlo vzejít pouze z hlav dvou tvůrců, Dana Harmona a Justin Roilanda. Obzvláště, když v druhé sérii nenaleznete nejen slabší epizodu, ale snad ani hluchou minutu, a i v těch nejgeniálnějších humorných momentech dokážou překvapit zcela fungující vážnou vložkou či napínavým cliffhangerem. Už jen za tuhle komediální genialitu si proto budu seriálový rok 2015 rozhodně pamatovat. 

Jak to vidí Davies182

Co mi nabídnul uplynulý rok v televizi, jaké dojmy jsem si z něj po zpětném ohlédnutí odnesl? Obával jsem se, že si položením této otázky vykopu vlastní pisálkovský hrob a sepsání dojmů se rázem změní v tvůrčí martyrium, ale není tomu tak. Uvědomil jsem si, že se – za mě osobně – rok 2015 nesl ve znamení tří věcí. Jsou jimi 2. sezóna Pozůstalých (surprise!), stresující podzimní žně a smrtící Netflix. Proto tu teď zcela výjimečně nebudu psát o druhém Temném případu, syrovém Fargu, další seriálové nadvládě HBO ani o nečekaném přívalu akčních historických show. Místo toho bych na pravou míru rád uvedl několik čistě subjektivních pocitů, které za minulých 365 dní formovaly mé zase o trochu jiné vnímání vyvíjejícího se televizního universa.

Netflix. Už to tak bude, že jsem nenávratně propadl kouzlu binge-watchingových maratońů. Za to, že jsem si oblíbil třináctihodinové vysedávání u bedny může nejen comicsový Daredevil, osudové Sense8 anebo thriller Narcos, ale zejména epesní drama Bloodline. Právě buranský příběh rodinky Rayburnových mne totiž poprvé a zdaleka nejefektivněji přikoval ke gauči. A zapříčinil, že fanoušky bolela záda ještě měsíc po premiéře. Vážně síla, že tenhle znamenitý mix několika žánrů stále tolik lidí nevidělo; za mě je 2. sezóna nejočekávanějším pokračováním letoška... Dostávám se k The Leftovers, takže po stopadesáté už opravdu jen stručně: hranice mezi filmy a seriály je vážně nadobro smazána. Může se zdát, že to sem jako rozbité desky píšeme každým rokem. HBO ale natočilo po technické, herecké a scénáristické stránce tak vyšperkované veledílo, že před ním nelze než opětovně smeknout. Ta show má všechno, Lindelof s Perrottou vládnou. No a skrze Pozůstalé jsem se fikaně propsal k oněm již zmíněným podzimním žním. Za cca patnáct let sledování nové vlny serošů se mi nikdá nestalo, že bych týdně sjížděl více než 15 pořadů najednou. Skoro mě to zabilo a nekecejte, že to občas fakt není mnohem větší stresík než při uzávěrce v práci, stihnout všechny ty ohromný pecky nakoukat. A letos bude hůř, moc toho totiž neskončilo a na diváky se nabalily další supr věci. Závěr? Je důležitý, položit si otázku, zdali to pořád milujete, nebo už vlastně pomalu nestíháte a nenávidíte... Ale vem to čert, já mám jasno.

Jak to vidí do_Od

Znáte ten pocit, když máte za úkol sepsat pár řádků na specifické téma, které by se vám za jiných okolností vlastně docela i líbilo, ale místo toho se pokaždé zaseknete hned nad první myšlenkou a každým dnem začínáte být zoufalejší a zoufalejší, protože přes ten úvod vlak zkrátka nejede a deadline už se blíží a váš kamarád a kolega to má už hotové a čte se to fakt skvěle a vy si začínáte hrůzou z vaší náhlé neschopnosti trhat vlasy a máte chuť jen křičet a... neznáte? No. To je dobře. Já *ehm* taky ne...

Rok 2015 byl každopádně z části super a z části ne-zas-tak-super. Tou nejvíc nejúžasnější událostí byla samozřejmě druhá řada Pozůstalých, u které jsem objevil i emoce, o kterých jsem do té doby ani netušil, že jich jsem schopný. Byl to ten správný mix záhad, úžasně filmové režie, geniálních hereckých výkonů a doslova božské hudby, který mě posílal do kolen se stejnou pravidelností, jako to dělaly tragikomické lesbičky v čele s Taylor Schilling během mého intenzivního marathonu všemi třemi řadami Orange is the New Black. Na druhou stranu ne vždy jsem byl z nějakého pokračování nadšený.  Seriály, na jejichž další řady jsem se paradoxně těšil nejvíc, jako Game of Thrones, True Detective nebo Fargo, mi během roku přinášely spíše zklamání, než radost. A i když se v nich našly jisté momenty, které to tak tak zachraňovaly, byly to spíše novinky, díky kterým jsem si minulý rok skutečně užil. Seriály jako Daredevil, Sense8, Flesh and Bone nebo naposledy Bosch, mi pravidělně zvedaly tep a mávaly se mnou, jako puberta se čtrnáctiletou fanynkou Taylor Swift (jejíž nové album je mimochodem fakt výborné!). Desítky nových oblíbených postav, chytlavé soundtracky nebo třeba jen blbé bílé plátno a před ním obrovská postava Vincenta D’Onofria, to všechno mi přinášelo neskutečnou radost a potěšení z toho, že jsem takový nerd.

Což mě přivádí k poslední věci kterou prostě musím zmínit. Tak nějak věřím, že nic z toho, co jsem výše popsal, pro vás nebude žádnou velkou novinkou. Myslím si to hlavně proto, že někdy začátkem Dubna se mi splnilo moje malé velké přání a přidal jsem se jako naprostý zelenáč ke zdejší redakci, která mě záhy přijala za svého. A nejen za to jim patří mé obrovské díky, protože mi dovolili dělat něco, co mě baví, na místě, které jsem si za ty roky poměrně dosti zamiloval. Je to nádherná zkušenost a pevně doufám, že si jí budu moci ještě dlouhé roky užívat. A že vy, naše čím dál početnější čtenářstvo, z ní budete těžit podobně, jako já. Díky a spoustu skvělých seriálových zážitků i v tomhle roce, váš do_Od.

Jak to vidí Sam.Vimes

Dle mého skromného názoru byl minulý televizní rok zatraceně výživný. Ačkoliv, největší radost mi dělaly seriály od poskytovatele streamovaných médií Netflixu a od HBO, které dle svého sloganu ani televizí není. Tak tedy popořadě: Netflix mě potěšil Daredevilem, potemnělou comicsovkou, která naprosto přesně splňovala vše, co bych od tohoto subžánru chtěl, a nezklamala mě ani jejich druhá marvelovka, noirem ochucená Jessica Jones, jež předběhla Black Widow i Wonder Woman s první ženskou superhrdinskou sólovkou. Velice slušně jsem se bavil i u Agents of SHIELD, kteří k mému překvapení pořád drží plyn na podlaze a nacházejí nové stupně řadicí páky. Zdaleka nejvíc emocí ze mě loni u obrazovky vymáčkli The Leftovers, jež jsme v redakci vynášeli do nebes snad celou sezónu. Radost mi HBO dělalo i novou řadou Hry o trůny, stále strhující vlajkové lodě fantasy žánru.

Dan Harmon od Community hladce pokračuje seriálem Rick and Morty, kreslenou šíleností plnou bizarních nápadů, geniálních point, trefných komentářů a navíc s několika nečekanými emočními podpásovkami. Druhé řadě se povedlo dokonce ještě zvýšit už tak vysoko nastavenou laťku první série. V deváté řadě a vánočním speciálu Doctora Who se znovu objevil dvanáctý Doctor Peter Capaldi, aby opět ukázal kdo je tu Pánem času i televizní sci-fi, převážně v Moffatových chytrých i hravých scénářích a hlavně v hereckém sóle 11. dílu. Krvavě-zábavný Ash vs Evil Dead přinesl nahláškovanou akční jízdu, kterou jsem vždycky chtěl a nevěděl o tom. U Last Week Tonight jsem se od Johna Olivera každý týden dozvídal v jeho neodolatelném komediálním podání co všechno je se světem špatně. A konečně, i já jsem se nově připojil k redakci TV Zone a dostalo se mi vřelého uvítání, což je pro mě vlastně největší loňská seriálová událost.

Jak to vidí Mr. Hlad

Já jsem to bohužel vloni musel trošku flákat, a tak jsem si vybíral, nebo dokoukával prověřené pecky dlouho po tom, co je ostatní už dávno viděli. Ale každopádně Netflix vládl s Daredevilem i Jessicou Jones. Baví mě civilnější pojetí obou seriálů i jejich absolutní rozdílnost. Kdybych měl vybírat, nakonec mi mnohem víc seděl ten druhý zmíněný, který by výborně fungoval jako hutné drama, i kdyby v něm žádní superhrdinové nebyli a Jessica Jones se vyrovnávala třeba se znásilněním. Netflix se umí svým hrdinům dostat pod kůži, což tady jednoznačně dokázal a já to hrozně oceňuji. Ale nebyly to jen comicsy, užil jsem si i Narcos, které bylo zase trošku jiné než to, co obvykle nabízí konkurence.

Možná trochu překvapivě budu mluvit pochvalně i o druhé řadě Temného případu. První je lepší, o tom žádná, ale vzhledem k tomu, že jsem Colina Farrella a spol. viděl až pár týdnů po tom, co skončil fanouškovský hate, byl jsem připravený na nejhorší a nakonec mě čekalo velmi příjemné překvapení. Sice by mu prospělo trochu větší tempo, ale druhá polovina se případu Woodyho Harrelsona a Matthew McConaugheyho minimálně vyrovná. A to je bohužel všechno. Viděl jsem toho víc, ale nic, co by stálo za to zmiňovat v článku o nejlepších seriálech roku. Na druhou stranu pořád mě čeká Better Call Saul, Fargo nebo Ash vs Evil Dead. Jo ale Banshee zmínit musím. To bylo pochopitelně super i tentokrát a bitka u zaparkovaného auta by se určitě líbila i partě zodpovědné za The Raid.

 

Jak to vidí KarelR

Jak už jste určitě pochopili, loni plošně vládnul Netflix. Zaválel s Daredevilem, Jessicou Jones i Master of None, já jsem ale největší pecku našel na HBO. Nic totiž nepřekonalo šestidílnou minisérii Najděte mi hrdinu, ve které Oscar Isaac řeší osidlování bílých čtvrtí černochy v New Yorku osmdesátých let. Tak vypjaté sociální drama se jen tak nevidí a David Simon (tvůrce The Wire) i Paul Haggis by měli sesbírat kupu cen. Zatím to ale bohužel moc nevypadá.

Kdo bodoval v komediální sféře? Tam mě ohromně baví Brooklyn Nine-Nine a novinky Man Seeking Woman, Poslední chlap na Zemi (i když druhá série není zas tak super) nebo Galavant. Největším uragánem nicméně byla politická satira Krize (opět HBO), v níž Jack Black a Tim Robbins hláškovali o život. Škoda, že byla druhá série zrušena. Rozhodně tu byl potenciál na pokračování.

 

Co telegrafických tipů na závěr? Není problém. Last Week Tonight s Johnem Oliverem pořád nemá konkurenci. Agent Carter byla hodně fajn a Agents of SHIELD se proměnili v regulérní pecku. Finále Mad Men a Justified snad nešlo udělat lépe. A za pozornost rozhodně stojí i Blunt Talk, Comic Book Men, You're the Worst, a famózní Documentary Now!

Co zanechal uplynulý rok 2015 v televizi ve vás?