Netflixovská Jessica Jones se nám líbila, i když možná zaostala za očekáváními mnoha diváků a nedosáhla na vysokou laťku nastavenou Daredevilem, tempo bylo místy pomalejší než by mělo a některé vedlejší příběhové linie by potřebovaly doladit. I přesto nás ale Jessica bavila a našly se na ní věci k pochválení.

Ženský pohled
Komiksové filmy i seriály jsou v současnosti z valné většiny přeplněné muži, ženy jsou tam často jen jako nositelky romantické zápletky nebo „aby se neřeklo“. O to víc potěší, že Jessica Jones je opravdu „ženský“ seriál, s titulní protagonistkou, její kamarádkou, lesbickou právničkou a její (ex-)manželkou plus přítelkyní… Mužské postavy jsou tu buď záporáci nebo pouzí přicmrndávači. Měly by takto vypadat všechny seriály? Rozhodně ne, ale v současné atmosféře je to příjemné osvěžení. Navíc jsou ženské postavy napsané i zahrané velmi dobře, rozhodně nejde o ten případ, že by neobratný scenárista napsal v podstatě „muže“, kterého by jen hrála herečka.

Casting
Filmové i seriálové marvelovky v castingu jen výjimečně sáhnou vedle a nejinak je tomu i u Jessicy Jones. Krysten Ritter možná není zas tak podobná své kreslené komiksové předloze, ale ztroskotanou a ztracenou bývalou superhrdinku hraje maximálně přesvědčivě. Výborný je i záporák v podání Davida Tennanta, jenž občas trošku popouští uzdu své teatrálnosti (i když podstatně méně než v Doctorovi Who), ale stejně jako u Doctora se to i tady k postavě perfektně hodí. Nemám co vytknout ani neprůstřelnému Mikeu Colterovi, bývalé Trinity Carrie-Anne Moss nebo televizní Alice Eve Rachael Taylor.

Ženský pohled podruhé
Ani nejsou potřeba nějaké hluboké analýzy, abychom si všimli, že spousta zápletek se tady dá interpretovat jako metafory pro drsné zkušenosti žen se vztahy s muži. Kilgrave je manipulativní bývalý přítel a stalker, Will Simpson je přítel, ze kterého se vyklubal násilník a střídají se u něj upřímně myšlené omluvy s nekontrolovatelnými výbuchy vzteku… Celé Jessičino trauma z doby, kdy byla ovládaná Kilgravem, je o vzpamatování se po znásilnění a Jessica se to nebojí tímto slovem nazvat i přímo v seriálu. Je to zajímavé pojetí a vždycky potěší, když se u filmu či seriálu něco skrývá i pod povrchem.

Netflix aneb Sex & násilí
Na Netflixu se Marvel nemusí podřizovat filmové přístupnosti PG-13 ani omezením ne-kabelovkových stanic, takže tady se může přitvrdit. Zatímco filmy jsou v oblasti intimních vztahů poměrně sterilní a Daredevil byl ještě celkem umírněný, v Jessice Jones se už se sexem nešetří. Obdobně je na tom i násilí a celková potemnělá atmosféra, pro náladu seriálu je určují už konec prvního dílu s Hope a jejími rodiči ve výtahu. Byť by se zde našla menší výtka, totiž že seriál sice hýří drsnými výjevy, ale pak je často poměrně rychle přejde, aniž by v jejich důsledcích hrdiny pořádně vymáchal.

Civilnost
Marvelu se daří velmi dobře převádět na plátno a obrazovky i obtížně zfilmovatelné postavy a zápletky aniž by působily směšně nebo šustily papírem obrázkových sešitů. A platí to dvojnásob pro poměrně civilního Daredevila a Jessicu. Odkazů na komiksové zdroje je tu víc než by se mohlo zdát, ale nijak ze seriálu netrčí a tak si je mohou fajnšmekři užít s o to větší radostí, zatímco ostatní diváky to nevytrhává z děje. Luke Cage se objeví ve svém ikonickém žlutém tričku, ale taky ho nenosí permanentně (přece to není kostým, že), pilulky Willa Simpsona taky budou leckterému čtenáři komiksů povědomé. Laciné slovní odkazování na všechno možné komiksové přenechává Netflix Flashovi (ke kterému se takový přístup hodí), tady se ale před povrchní adaptací vnějších charakteristik upřednostňují důležitější charakteristiky vnitřní. Obdobně se uzemnily i další aspekty, třeba Kilgrave je v komiksech známý také jako Purple Man a má doslova fialovou kůži. V seriálové podobě se tvůrci omezili na fialové obleky, košile či kravaty a funguje to bezvadně.

A co se na Jessice Jones líbilo vám?