Na podzim jsem úvodní tři díly závěrečné řady kdysi veleúspěšného seriálového hitu moc nepochválil. Navzdory výměně showrunnera s cílem eliminovat škody projevující se trvalým odlivem diváků se Živí mrtví potýkali se stejnými neduhy jako v posledních sezónách. Nezajímavé postavy a zápletky a scenáristická nemohoucnost dělaly ze seriálu podívanou v lepším případě nudnou a rutinní, v horším vyloženě frustrující ve své hlouposti a zabitém potenciálu. A i když zde občas probleskl alespoň náznak napětí či originality, naděje na návrat na kvalitativní vrchol spíše skomírala. Podařilo se tvůrcům v dalších pěti epizodách první podzimní třetiny poslední řady napravit dojem? A jaké jsou první tři díly z právě odstartované třetiny druhé?

Úvod jedenácté sezóny se soustředil převážně na dvě skupinky – Maggiinu výpravu za zásobami a Eugenovu diplomatickou misi do Společenství. Jak už to tak ale v postapokalyptickém světě Živých mrtvých chodí, dobrodružství ani jedné party nešlo zrovna podle plánu. Hledači zásob po boji o život v zaplavených chodbách metra nakráčeli rovnou do náruče nové skupiny padouchů, kteří si říkají Smrťáci, a alexandrijští diplomaté se zase ve Společenství místo vřelého uvítání ocitli v preventivním zajetí. A dramatickým zvratům navzdory dostatečně nosnou bohužel nebyla ani jedna linka.

S těmito dvěma motivy pracují i další epizody první třetiny, přidávají ke každé z nich ale jakousi druhotnou zápletku, která celkový dojem naštěstí pozvedá. V případě zásobovací výpravy je to pohled mezi Smrťáky, do jejichž zajetí padne Daryl a překvapivě mezi nimi potkává známou tvář. Je jí plavovlasá Leah, do níž se osamělý drsňák zamiloval ve svém poustevnickém období po Rickově zmizení a s níž dočasně žil v odloučené lesní chatě. Tento příběh jsme sledovali v jednom z bonusových dílů loňské řady a to je bohužel jeho slabinou – vztah Daryla a Leah byl sice vykreslen citlivě a zručně, přesto byl zhuštěn do jediné epizody. Oboustranné dilema, zda si vybrat mezi svojí skupinou, nebo pokračováním několik let starého románku, proto působí poněkud nevěrohodně, stejně jako proměna samotářské Leah v bojovnici na straně špatných. Byť je ta špatnost samozřejmě relativní.

O poznání zajímavější jsou samotní Smrťáci. V průběhu seriálu se již objevilo několik komunit či skupin, které dokázaly našim hrdinům slušně zavařit, tvůrci se však rozhodli nejnovější partu padouchů představit trochu jinak. Namísto další vleklé války mezi hodnými a zlými nás čeká koncentrované vyprávění z prostředí základny Smrťáků, zatímco se mezi ně snaží Daryl infiltrovat coby špion a zajistit platformu pro příchod svých pomstychtivých druhů. Grupa trénovaných vojáků vedených psychopatickým bigotním velitelem Popem dokáže vzbudit patřičný respekt a vyvolat v divácích napětí, ať už v terénu stopují naše hrdiny, pletichaří proti sobě ve své skrýši nebo Daryla podrobují přijímacím rituálům. Po delší době jde o zajímavé a sympaticky přízemní padouchy, s nimiž lze soucítit i nesouhlasit zároveň.

Zápletka kolem Eugena a spol. je pak prokládána pohledy do Alexandrie, jíž se čtveřice vydala hledat pomoc. Ačkoliv by se už každodenní pinožení v městečku přeživších mohlo zdát vyčpělé, tyto scény v sobě pořád nesou dostatečně silné emoce a étos každodenního boje o přežití. Scenáristé sice občas stále mlátí prázdnou slámu, ale přesto jde o zábavnější podívanou než dění v nové dokonalé komunitě, kde něco tak trochu nehraje – jako už poněkolikáté. Zásluhu pak na tom má jediný díl, který svádí dohromady dvě pozapomenuté a pohřešované postavy v jednom temném a starém domě. Tam se uchýlí před rozmary počasí a hordami zombií, zatímco jim alexandrijští jdou na pomoc. Ani toto místo není takové, jak se na první pohled zdá, a po úvodní anabázi v metru dostáváme další zdařilou hororovou podívanou s velice hutnou atmosférou a dobrými nápady. Škoda, že obdobně vynalézavý a nepokrytě žánrový není i zbytek první třetiny.

Úvod třetiny druhé je pak až fascinující tím, jak dokáže odhalit kvalitativní nevyváženost jednotlivých příběhových linek a charakterových oblouků. Po laciném cliffhangeru navazujeme přímo na závěr třetiny první. Z Maggiiny skupiny zbyli čtyři členové, naši stálí hrdinové chránění masivním plot armorem, který jim zajišťuje naprostou nesmrtelnost. Ta se jistě bude hodit při pokusu vzít si zpět ukradené zásoby a pomstít se krutým Smrťákům za své mrtvé. Daryl pomáhá svým přátelům zpoza hradeb dobýt pevnost Smrťáků a my dostáváme opožděnou bitvu, jíž mělo raději skončit mid-season finale. Takové momenty v ranějších řadách seriálu vždy byly zárukou velkolepé a nervy drásající podívané, kdy se budeme strachovat o naše hrdiny – jenže tyto časy jsou dávno pryč. Scenáristé nechávají kladné postavy bez větších problémů udolat dosud nepřemožitelné padouchy, trousit tupé dialogy i se chovat naprosto iracionálně.

Dlouhodobě krajně nesympatické, ploché a vyčpělé postavy Maggie a Gabriela pak dostávají v tomto díle další příležitost zachovat se jako chladnokrevní psychopati, což je pro každého alespoň trochu náročného diváka na hraně snesitelnosti. Obzvláště iritující je zhrzený farář, který pochybuje o Bohu a přitom z nějakého důvodu stále nosí výhradně černou košili a kněžský kolárek. Krize víry je oblíbeným tropem různých tvůrců, v případě Walking Dead jde však o zcela nezvládnutý motiv, jenž se projevuje způsobem, který léta špatně vedené postavě namísto soucitu přináší opovržení. Gabriel je pro mě maximálně disproporčním charakterem, co se týče míry jeho expozice a sympatičnosti, a symbolem toho, jak seriál zažil svůj pád kvůli odchodu hlavních hrdinů a lpění na podobně špatně napsaných postavách. Tento pocit je o to hořčí, když se v téže epizodě rozloučíme s jednou z mála zajímavých figur.

Podobně tragické jsou i prostřihy do Alexandrie, kam se po prudké bouři dostaly za poničené opevnění hordy nemrtvých. V reminiscenci na úvod ze zaplavených tunelů mohlo jít o upršenou atmosférickou podívanou, žel tvůrci si v tomto dílu skutečně rozhodli vybrat tu slabší chvilku. Zombíci se v ohromných počtech bez varování zjevují, načež jsou poslušně systematicky likvidováni a po usmrcení zase záhadně zmizí. Vitálnější postavy se pro změnu naprosto nelogickým jednáním ocitají v život ohrožujících situacích, z nichž jsou ještě nepochopitelnějšími prostředky zachraňováni – typicky mimo obraz, jedním střihem. A přesně tak je nakonec vyřešena celá krize v Alexandrii; najednou je po dešti i po útočících umrlcích.

Obě linky spojuje kromě absentující logiky i to, že hrdinové se zde chovají jako neopatrní idioti, kterým ale stejně vše vyjde, a záporáci vlastně taky. Díl nezachrání ani důraz na gore a množství přepálených absurdních zabití, která jdou z extrému do extrému. Čvachtavé likvidace chodců i Smrťáků prkny, ohňostrojem či holýma rukama vyvolávají kroucení hlavou a rozjímání nad časy, kdy tvůrci uměli s násilím v seriálu pracovat v mezích realističnosti a nad rámec nechutné atrakce. Když už má ale divák chuť hodit flintu do žita, přijde koncový zvrat a lákavý flashforward a seriál se zaplaťpánbůh přesune do lepších dějových i fyzických kulis. A já musím závěrem opatrně zvednout palec nahoru.

Desátá a jedenáctá epizoda jsou skutečně někde jinde a dávají vzpomenout na některá šťastnější období seriálu, jenž nás provází už dvanáct let. Není to dokonalé ani dechberoucí, ale základní propriety pro potenciální úspěch zde jsou – práce s postavami, jejich morální ambivalence namísto přísného rozdělení na my-zlí-ale-jinak-hodní a oni-zlí, sociální kritika a návrat k používání zombií spíše jako symbolu a pasivní hrozby. Je z toho cítit duchovní otec Živých mrtvých Robert Kirkman i romerovské základy subžánru zombie filmů. Možná jsem příliš optimistický a po dvou dílech je asi brzy soudit, ale třeba se seriálový kolos padlý pod vlastní pýchou skutečně v posledním tažení vzepjal k návratu na výsluní a důstojné dramatické koncovce. Moc bych si to přál.