Tony Gilroy, scenárista Rogue One, Michaela Claytona a Bournea, dopověděl svůj příběh o vzniku povstalecké Aliance ve velké stylu. Andor, tento prequel prequelu, je dost možná tím dosud nejlepším seriálem letošního roku (to, že se jedná o nejlepší hvězdněválečný počin od Disneyho akvizice Lucasfilm, je bez debat). My na něj sice nahlížíme s jistým odstupem, ale s neumenšeným nadšením. Gilroy se řídil principem, který je Disneymu v univerzu Star Wars i Marvelu zahlceném easter eggy a referencemi zcela nevlastní, a sice „nikdy nepomrkáváme“. A bez mrknutí oka vytvořil dílo velké etické hloubky, které obstojí nejen v rámci světa Star Wars.   

Jak to vidí Sam.Vimes: 

První řada Andora pokryla události prvního z pěti roků před bitvou o Yavin IV, druhá řada musela zvládnout zbývající čtyři. Na jednu stranu je to škoda a minimálně ještě jedna sezóna navíc by vyprávění prospěla, když už ne původně plánované čtyři (tedy dohromady pět). Na druhou stranu je malý zázrak, že u Disneyho vůbec něco jako první řada Andora vzniklo a že vedení při pohledu na čísla v kolonkách rozpočet a sledovanost nechali Tonyho Gilroye jeho příběh dokončit, byť ve zrychleném módu.

Gilroy tedy pracuje s tím, co má, což je ne zas tolik vyprávěcího času, pořád relativně hodně peněz a hlavně mistrně napsané postavy a dialogy. Druhá řada pokračuje se vzorcem čtyř částečně samostatných aktů po třech epizodách, tentokrát s ročními rozestupy v ději. Začíná se pozvolna, první akt zároveň působí, jako že byl podrobněji rozepsaný ještě v době, kdy se počítalo s více sezónami. Mon Mothma pořádá svatbu dcery, ze které není vůbec nadšená a vrásky jí přidělává Luthen i přítel Tay. Cassian - nyní již plnohodnotný operativec Povstání - se zase potýká s krádeží prototypu imperiální stíhačky a s nebezpečnými amatéry, kteří si také hrají na povstalce. A Syril s Dedrou, nově tvořící pár, čelí návštěvě Syrilovy matky.

Dalším aktům už dominují události na planetě Ghorman, skrze které seriál mistrně zobrazuje brutální bezohlednost Impéria na mnoha úrovních - v zacházení s občany i s vlastními lidmi nebo v mrazivě efektivním využití propagandy. Od druhého aktu už vyprávění pádí vpřed, některé vedlejší postavy trochu mizí z obrazu (především rodina Mon Mothmy by si zasloužila alespoň pár scén navíc), mnohé zvraty by mohly mít podrobněji zobrazené své dopady. Přesto Andor zvládá doručit mnoho silných emocionálních výjevů i citovatelných monologů. Jeho vyprávění je subtilní, kolikrát nedoslovné, mnoho je skryto v implikacích nebo mimice herců. Je to přesný opak současného trendu primitizování vyprávění, uzpůsobování seriálů ke sledování u vaření nebo hraní si s telefonem. Andor vyžaduje divákovu pozornost. A bohatě se mu za ni odměňuje. 

Ze seriálového prequelu filmového prequelu Epizody IV, o který zdánlivě nikdo nestál, se stal Disneyho nejlepší příspěvek do předaleké galaxie. 9/10  

Jak to vidí krauset:

Revoluční kus umění. A teď nemám na mysli jen Andorovo téma. Andor je unikátní v tom, že nese skutečný mobilizační potenciál k odporu. Dokázal tak něco, co bych od jakékoliv zábavné franšízy nečekal, tím méně od seriálu produkovaného Disneym, a to přivést do širšího povědomí publika nástrahy a etická dilemata povstání proti státní moci. 

Ve svých dvou sezónách se věnuje problematice občanské neposlušnosti a nahlíží na kořeny a průběh Povstání proti Impériu unikátním způsobem, zdola. Ukazuje, že odbojáři a lidé v podobné situaci musí používat, řečeno s Luthenem, prostředky nepřítele. A že většinu z nich nečeká medaile na konci mise. Andor posouvá hranice zobrazitelného, když, minimálně v implikaci, otevírá velké tabu, a to, zda je za určitých okolností přípustný i akt terorismu. Povstalci jsou totiž nuceni obětovat nevinné a Luthen Andora nabádá, aby myslel jako lídr, ne jako voják.

Při zpětném pohledu do historie pokládáme násilí ve jménu svobody za ospravedlněné, ale v momentě, kdy se ono násilí páchá, je nejen úspěch, ale i legitimita podniku nejistá. Spořádaní občané mají tendenci pohlížet s nevolí na podivíny, kteří čeří vody, a na protesty, u nichž dojde k rabování nebo násilí, zapomínaje, že se téměř všechny občanské svobody vybojovaly tlakem a pohrůžkou násilí vůči vládnoucí třídě, nejen zdvořilým pochodováním a nabídkou kompromisu. Ostatně, srovnejte českou strategii pasivní rezistence vůči Rakousku s maďarskou inklinací k ozbrojeným povstáním a sami si odpovězte, zda neslo v posledních dekádách císařství jméno Rakousko-Čechy, či Rakousko-Uhersko.

Tendenci k dodržování řádu a banalitu zla necharakterizuje nikdo lépe než Syril, který přece stojí na správné straně zákona. Jak jednoduché je v běžném životě stát na straně policie. Konec konců, totalitární režimy nejsou obtěžující ve všech ohledech, pro všechny obyvatele, ve stejný moment – proto se může lišit úhel pohledu na to, zda vůbec a případně kolik násilí je legitimní použít vůči, řekněme, řadovým zaměstnancům totalitního státu. Andor je seriál, který vás donutí zamyslet se nad tím, jaký osud stihl kuchařku v kantýně Hvězdy smrti nebo uklízeče na imperiálním křižníku. Humanizuje osoby na obou stranách, a to tím, že je problematizuje, ale přitom jasně straní porušovatelům zákona. Jeho hrdinové jdou proti řádu, zpochybňují status quo. 

V případě fenomenální zápletky na Ghormanu ukazuje, jak represivní aparát dokáže konstruovat krizi a zmanipulovat veřejné mínění. A nejen Impérium, ale též Luthen zachází s lidem Ghormanu jako s prostředkem, jehož světí účel. 

Jakkoliv se o Andorovi zpravidla mluví ve spojitosti se scénářem, za zmínku stojí i mistrné vizuální vypravěčství (nejen jde-li o dojem zabydlenosti planet díky inspiraci reálnou architekturou a natáčením na lokacích). Zmínku zasluhuje šestá epizoda, která se vyznačuje ohromnou tenzí při dvojím heistu, který je spojen nejen tematicky, ale rovněž obrazově: snahu vypáčit a odstranit nahrávací zařízení následuje přepínání na přepadení imperiální dodávky – a prostřihy na sebe navazují co do geometrických obrazců i pohybu. 

Gilroyův monolog mnohdy začíná zdánlivě prostou větou, ale on nekončí, rozprostírá se, rozrůstá a rozkvétá. Jako když manžel Mon Mothmy hovoří o manželském štěstí. To nejlepší si ale pro sebe stejně jako minule krade Stellan Skarsgård se svým „There's a whole galaxy out there waiting to disgust you.“ 

Vnější produkční okolnosti donutili tvůrce Andora vměstnat čtyři roky příběhu do dvanácti epizod, a místy tím seriál trpí (jako v případě Bix). Ale v oněch výpustkách se nachází také vypravěčská síla. Skoky v čase přibližují jistý samopohyb povstání v okamžiku, kdy se zažehne jiskra, a zároveň dávají pocítit roli náhody. 

Obrazy z dějin povstání, tak lze charakterizovat druhého Andora. Seriál umožnil promýšlet povstání proti zlu novým způsobem a vyrostl  z Gilroyovy touhy narušit zavedené pořádky a vyrušovat. Přestože víme, jaký osud hrdiny čeká v Rogue One, vyznívá seriál jaksi nadějeplně. Můj díl na boji proti zlu nemusí být finální, nemusím osobně zničit Hvězdu smrti, ale i když nevím, zda uspěji, někdy stojí za to, slovy Luthena, „pálit vlastní život za východ slunce, který nikdy nespatřím“. Povstalec Andor může hrdě prohlásit: Já mám přátele všude. Seriál Andor pak: Já mám obdivovatele všude. 9/10 

Foto: Disney