!! Pozor, článek může obsahovat spoilery !! 

Co dělá dobré scény geniální? Spousta věcí, samozřejmě. Dnes se však mrknem na jednu specifickou oblast a tou je hudba. Pro mě osobně hraje hudba jednu z hlavních rolí ve většině snímků či seriálů. Dialogy, herci nebo třeba kamera, to všechno samozřejmě musí mít jistou úroveň. Jakmile ale do nějaké scény, specifického momentu, začne hrát ta správná písnička, vytušíte, že se blíží něco výjimečného. Něco, na co už do smrti nezapomenete. Nebo alespoň hodně moc dlouho, protože vás to položilo na zadek, přehráli jste si to minimálně desetkrát za sebou a dali mezitím polovině vašeho friend listu vědět, čím jste si právě prošli. A klidně se vsadím, že už při pohledu na nadpis článku každému z vás vyskočila minimálně jedna taková hudební montáž, z vašeho oblíbeného díla, o které byste se tu chtěli stoprocentně dočíst. A třeba i dočtete. Zároveň mi je jasné, že zákonitě některé z vás zklamu a za to se dopředu omlouvám. Vybíral jsem totiž převážně subjektivně, podle vlastní chuti a víceméně tak, jak to ke mně během psaní přicházelo. Dobrá zpráva je, že vždycky můžete zavítat do naší diskuze pod článkem a dát mi i ostatním vědět, jaké scény byste vybrali vy a proč. Rozhodně je z čeho vybírat a inspirace není nikdy dost, takže směle do toho. No a teď už bez dalšího zdržování, hurá na to.

 

Studio 60 – Konec dobrej, všechno dobrý. 

John Hiatt – Have a Little Faith In Me

Tohle píšu tak trochu se slzami v očích. Dodnes je mi líto, že zůstalo pouze u jedné řady. Scénář a vlastně celý seriál měl totiž na starosti dobře známý Aaron Sorkin, jeden z mých nejoblíbenějších scenáristů, v hlavní roli se objevil Matthew Perry a příběh se točil okolo tvorby americké sketch show, jakou je například Saturday Night Live. V jádru to však bylo mnohem komplexnější, kritizovali se prezidenti, kritizovala se televize, kritizoval se celý zpropadený showbusiness. A k tomu všemu se stíhalo rozebírat vztahy, prohlubovat charaktery a zároveň u toho dělat komedii. Prostě další příklad senzačního seriálu, který nikdy neměl být zrušen. Než se tak však stalo, byli jsme svědky jednoho z nejmilejších závěrů v televizi vůbec. Několik dějových linek se po dvou nebo třech epizodách konečně postupně uzavíralo, zatímco dvě postavy napříč osmiletou historií vedly filozofickou debatu plnou pádných argumentů na téma Bůh, do toho hrála pohodová melodie od Johna Hiatta a celé se to schylovalo ke sladkému happyendu. A po právu zaslouženému.

 Suits – Mikovo přiznání. 

The XX – Sunset

Ou. Jé. Po dvou letech hádek, která z postav je víc sexy, Donna nebo Rachel, jsme konečně dostali tu správnou odpověď. Nebo si vážně myslíte, že by Donna zvládla podobně rajcovní scénu, jako Rachel a Mike ve finále druhé řady? Nic proti ní, miluju Donnu ve funkci hláškující, drsňácké asistentky ale proti snědé krásce u mě prostě nemá šanci. Každopádně po emotivní výměně názoru mezi hlavními charaktery to vášněmi ve firmě přímo přetákalo. Vytočená Rachel, zamknuté dveře, rozjíždějící se The XX – tady se mezi mnou a mým tehdejším spolubydlícím schylovalo k epickému high five. A taky, že jo. Velká radost ale ještě větší počet opakovaných shlédnutí. Ačkoliv u toho už jsem byl později sám…

 

House M.D. – Až na dno. 

Peter Gabriel – My Body Is a Cage

Rozchody jsou ošemetné. V jednu chvíli si člověk říká, jak je v pohodě a v té druhé už kuší sestřeluje jablka z hlavy asijské prostitutky. Nikdy zkrátka nevíte, jak se to zvrtne. Dvojnásob to pak platí pro někoho, kdo většinu svého života strávil vyhýbáním se světu a lidem, jako takovým. Natož vztahům. Člověk ale míní a život… znáte to. Pan doktor byl po svém rozchodu lehce na dně, vrátil se ke drogám a člověk si prostě nebyl úplně jistý, že to s ním dobře dopadne. Obzvlášť, když si o něj Wilson celou epizodu dělá starosti, až ho pak nakonec přijde hledat do jeho hotelu, kde začne hrát takhle pomalej a depresivní song. Další co si pamatuju bylo, že jsem jen stále opakoval: „Nedělej to, nedělej to. Neskákej. Prosím, neskákej.“ A on stejně skočil, zmetek.

 

Friends – Ross a Rachel. 

U2 – With or Without You

To mi bylo kolik, třináct? Možná čtrnáct let, když jsem poprvé „na vlastní pěst“ nakoukával všechny série Přátel po sobě. Pamatoval jsem si je do té doby pouze matně, když jsem na ně ještě jako škvrně koukal doma s maminkou. Bylo to pro mě tedy víceméně jako nové a stejně jako zbytek vesmíru, prakticky ihned jsem se do téhle party zamiloval. O to víc mě potěšil moment, kdy se rozehrajou staří dobří U2, Ross se vrátí, Rachel se nedaří odemknout dveře a pak si konečně dají pusu dvou slavných definicí. „Ross mě políbil. Né. Bože, bože, bože. Můj bože. Dopadne to dobře, nebo potřebujem kapesníky? Nezačínejte beze mě, nezačínejte beze mě!“ a „..a pak jsem jí dal pusu. Štípanou? Jo.“ Vzápětí na to ale Joey napíše, že má Rachel tlustý kotníky a jsme zase tam, kde jsme začali. Ross se sice snaží seč může, hraje na city a nakonec posílá Rachel písničku skrz rádio a když už to vypadá, že holka přece jenom pookřeje, najednou si připomenu, proč je ten seriál tak dokonalý. Stejně jako tahle píseň, která od té doby patří už jenom těm dvěma.

Ally McBeal - Stingovské překvápko. 

Sting – Every Breath You Take

Fajn, nejspíš už vám teď došlo, že jsem tak trochu citlivka s dost nevyváženým (nejen)hudebním vkusem. Nedivte se. Kdybyste vyrůstali s vhskou, na níž byla nahraná Pretty Woman a hned po ní následovala Smrtonosná Past 1, taky by jste nejspíš nebyli úplně v pořádku. Bylo to krušné mládí, nejspíš ale furt ne tak krušné, jaké ho měl Robert Downey Jr. V zájmu nás všech se ale nebudu v té minulosti už dál šťourat a místo toho raději konečně vysvětlím, proč byla tahle scéna tak skvělá. Ačkoliv, je to vůbec potřeba? Sting, RDJ, mladá Calista Flockhart. Pardon ale ta kombinace mluví sama za sebe. Na tu dobu to byla výhra na všech frontách. A u mě vyhrává dodnes. Takže popojedem. 

Luther - Johnova prohra. 

Sia – Breathe Me

Jeden večer, britský detektivní drsňák a čtyři do té doby pouze výborné epizody. Už jsem si pomalu říkal, že to zabalím a zbytek dorazím druhý den, když jsem se přece jen ještě přinutil k tomu pátému dílu. Vážení, myslel jsem, že mě odvezou. John mi za těch pár hodin přirostl poměrně nevídaným způsobem k srdci a tak vidět ho ztratit v podstatě to jediné, na čem mu v životě záleželo, to byla velká rána. Co jí ale podtrhlo byla Sia a pečlivě ušitá bouda, do které se John sám navezl. „Cos to udělal.“ Na těchhle pár vteřin už nikdy nezapomenu. A hádejte třikrát, jestli jsem šel pak spát nebo si okamžitě dal i to finále. Škoda jen, že tento moment už zůstal po zbytek seriálu nepřekonán. Tedy prozatím. Nové díly by totiž měly být už letos, doufejme.

Breaking Bad - Mrtvý muž kráčí. 

Apparat - Goodbye

Breaking Bad je boží. Vím to já, víte to vy, ví to nejspíš i váš domácí mazlíček. Je trochu škoda, že si u nás nenašel zase tolik diváků, nicméně kdo sledoval, určitě si vzpomene na ten památný moment, kdy se všechno nevyhnutelně začalo řítit do pr..háje a bylo na čase poslat Guse i s jeho kumpány do horoucích pekel. S jeho opatrností to však nebylo vůbec lehké, jak tedy na něj? No přece obrátit jeho opatrnost proti němu. Past nastražena, hudební track se rozjíždí a blíží se moment pravdy. Klapne to? Bude kruh uzavřen? Tolik otázek, tolik emocí, tak skvělá scéna. Král je mrtev, ať žije král!

Sense8 - Svět je jeden velkej blázinec. Jediné, co máme, je jeden druhého. 

4 Non Blondes – What’s Up

A čím jiným skončit, než přece tím hlavním důvodem k sepsaní tohoto článku. Wachovští, Netflix, originální námět a sympatický cast dával už dopředu tušit, že se na nás blíží něco velkého. Samozřejmě každý měl trochu jiná očekávání, proto nakonec někteří z nás odešli zklamaní. Ostatní, v čele se mnou, za sebou však mají jednu z nejlepších novinek tohoto roku a může za to skvělý scénář plný uvěřitelných dialogů, citlivých charakterů a krásně propracovaných vztahů. Čím si mě ale seriál získal především, bylo jeho dokonalým soundtrackem. A nejen prostým výběrem písníček, nýbrž jejich šikovným zapojením do příběhu a způsobem, jakým dotvářely už tak vynikající atmosféru. Tady prostě klobouk dolů. Vrcholem a definitivním háčkem pak byla čtvrtá epizoda, ve které všechny charaktery spojí jedna z nestárnoucích  pecek z roku devedesát dva. Nic krásnějšího jsem už dlouho neviděl. Youtube, Spotify, přidat do playlistu, díky a miluju tě, Riley.