Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: Je rozdíl mezi britskou a americkou komedií?


ikona
Jokolo
david brentkanclmichael scottricky gervaissteve carellthe office
Posviťme si na rozdílné náhledy na sitcom jako takový. 

Každý z vás si jistě položil otázku, jak se dvě verze slavného seriálu liší? A pokud jste si ji nikdy nepoložili, pak vás k tomu pravděpodobně násilím donutil nadpis tohoto článku, protože jste fandové Kanclů. A pokud fandové nejste, pak nevím, co vás ke kliknutí donutilo, ale každopádně jsem rád. A možná se taky ptáte, při jaké příležitosti tu tento článek máme? Odpovědí je mnoho. Můžeme si říct, že letos uplynulo dvacet let od premiéry prvního britského Kanclu, případně nabídneme to, že před třemi dny to bylo přesně na den čtyři měsíce ode dne, kdy Ricky Gervais, duchovní otec Kanclu, oslavil šedesátiny. Takhle hezky na den to vyšlo. V úvahu připadá i spojení článku s čerstvým vydáním amerického Kanclu na českém Netflixu (kdo neviděl, doplňte mega rest). Pravdou ale zůstává to, že mám prostě oba Kancly moc rád a to mě přivedlo k této otázce, nad kterou bych se s vámi rád zamyslel. Nejde ani tak o srovnání dějových odlišností jako o celkové pojetí seriálů. Předem proto upozorňuji, že článek obsahuje spoilery! Byli jste varováni.

A nebojme se začít pěkně zeširoka, a to srovnáním pojetí komedie v duchu britském a americkém. Skvělý anglický herec a komik Stephen Fry tento rozdíl zdařile shrnul v jednom ze svých rozhovorů. Americké komické postavy jsou podle něj často hrdinové, kteří bývají protřelí, vychytralí a i přes své neduhy nachází řešení. Mnohdy bývají v projevu přitroublí, americký sen je jimi nicméně prorostlý a většinou jsou tyto charaktery ve svém jádru značně optimistické. Ztělesňují představu, která je Američanům vštěpována z výkladní skříně každého knihkupectví, a to, že vše se dá naučit, předělat, vylepšit a zvrátit. Nejsou většinově negativistické.

Oproti tomu přichází figurky britské. Figurky jako Bernard Black, Basil Fawlty, Mr. Bean nebo celý ansámbl The Inbetweeners. Spíše než vtipné jsou směšné. Je pro ně charakteristická odevzdanost, neschopnost vystoupit z bahna, ve kterém se nachází. Úspěch je jim cizí, ačkoliv se ho často snaží dosáhnout. A právě tento věčný boj, který málokdy končí vytouženým cílem, je často komický. Proto je pro ně typický téměř až submisivní skepticismus, který často bývá označován za „suchý humor“. V americké komedii se smějeme společně s postavami. V komedii britské se smějeme ne s nimi, ale jim.

Možná se tu dopouštím přehnaného generalizování, pokud bychom se ale podívali na oba sitcomy z kancelářského prostředí, rozdíl je nabíledni. Kancl je totiž zářným příkladem toho, jak ke stimulaci bránic přistupují na ostrovech a jak ve Státech. David Brent, protagonista britského originálu a vedoucí pobočky firmy vyrábějící cosi nepodstatného, se zoufale snaží zaujmout nadřízené i podřízené, přičemž se nechutně znemožňuje a je spolehlivou zásobárnou těch nejvíc cringe momentů, které lze v televizi nalézt. Jeho americké alter-ego Michael Scott, jehož ztvárňuje Steve Carell, je v první sérii podobnou figurkou. Trapný, zavrženíhodný a přivádějící do rozpaků. S druhou řadou ale nastane obrat, který výše probíraný rozdíl v komediálním smýšlení na obou stranách Atlantiku zdařile ilustruje.

Americký Michael Scott totiž přestává být ujetým magorem bez špetky sebekritiky. Přes svou nekompetentnost a neschopnost sociálního cítění je některými kolegy respektovaný a firmu se mu daří vést. Občas u něj převažují světlé momenty, kdy mu fandíme, chápeme ho a empaticky s ním soucítíme. Stává se z něj postava, která je díky své natvrdlosti velmi oblíbená. Nastane tato změna i u Davida Brenta z britského sitcomu? Víme dobře, že ne. Jeho výlevy, při kterých sami máme chuť se uhryzat trapností, neustávají, ale gradují. Oblíbený není, podřízení si na něj stěžují a pobočce se nedaří. Skoro až roztomilá přitroublost amerického sitcomu je tedy v ostrém kontrastu s obtěžující trapností hlavního představitele britského Kanclu.

Obě hlavní postavy nicméně vychází ze stejného mustru, kterého se první série amerického remaku držela až úzkostně. Steve Carell v hlavní roli je namaskován tak, aby podobně jako Ricky Gervais byl obtloustlý a proplešlý. Dialogy jsou někdy až doslovně stejné, podobně jako spousta gagů. První série americké verze možná i proto příliš neuspěla a hlavouni byli velmi na vážkách s tím, jestli se vyplatí natočit sérii druhou. Jejich rozhodnutí dnes naštěstí známe a plně ho kvitujeme. A právě na tomto rozhodnutí je znát přelom, kdy tvůrci přesedlali z komedie britské na vlastní komedii americkou.

Michaelu Scottovi vrátili vlasy a ubrali panděro. Celý plac dokonce více nasvítili, aby působil veseleji. Cringe momentů ubylo na úkor veselic, romantických linek a ukazování toho, že Michael Scott je více dobrosrdečný než hloupý, v čemž se od svého britského předchůdce zásadně odlišuje. A přestože oba dělají stejné chyby, mezi které patří zejména nedostatek sociální inteligence nebo neutuchající rasistické a sexistické humory, vyústění této stejné cesty je diametrálně odlišné. Hlavní protagonista americké verze se se seriálem loučí jako velmi úspěšný manažer, který sice má své mouchy, ale ty mu často paradoxně pomohou jak obchodně, tak ve vztazích. Našel pravou lásku a těší se s ní na společný život. Kolegové a přátelé se s ním loučí se slzami v očích.

Jak je na tom britský David Brent? Dostává vyhazov a poníženě prosí nadřízené, aby mu práci nechali. Kolegové se za něj nepostaví, jejich reakce z odchodu jejich šéfa je naopak úlevná. Náš hrdina se tak stává postavou tragickou, poníženou a bez přátel. A seriál končí.

Průsečíky zde ale rozhodně najdeme. Oba seriály jsou velmi bohaté na vedlejší charaktery, které s hlavní postavou vždy dobře fungují. V obou seriálech najdeme jednotící romantickou linku s happyendem. Pozitivnímu nádechu verze odehrávající se v Pensylvánii nicméně pomáhá i to, že miláčci Jim a Pam spolu tvoří pár dobrou polovinu seriálu, kdežto v britském městečku Slough sledujeme pouze začátek vztahu Tima a Dawn. Jejich interakce po celou dobu seriálu jsou sice náznakově romantické a člověk tak nějak tuší, že spolu skončí, ve výsledku je ale jejich vztah plný konfliktů a nenaplněných očekávání. Zakončení show tak v tomto ohledu vyznívá pozitivně, což je ale jedna z mála výjimek, které potvrzují pravidlo. 

 

Právě na přicmrndávacích postavách je znát i odlišný přístup k vývoji charakterů. Dějová linka manažerovy pravé ruky, v Americe Dwighta a v Británii Garetha, začíná vždy stejně rozhořčeně nálezem sešívačky v želé. Oba jsou protivní, ještě vyšinutější než jejich šéfové a ve svém okolí neoblíbení. Gareth nicméně po celou dobu seriálu zůstává stejně toporný jako jeho pážecí účes. Se svým kolegou Timem je po všechny série v konfliktu, aniž by se jejich vztah výrazně měnil. Neoblíbené postavy v seriálech se postupem času mnohdy odkopou a ukážou i své lepší stránky. Když se však odkope Gareth, nenajdeme prakticky nic pozitivního. Jen to, že je vlastně poměrně neurotický a dost zranitelný, což z něj samo o sobě těžko udělá pozitivní příklad. Nelze tvrdit, že je těžké si ho oblíbit. Chci tím jen ilustrovat rozdíl v obou postavách.

Stejné výchozí pozice najdeme zpočátku i u Dwighta. Je to bezcitný úchyl, kterému jde jen o lezení svému šéfovi tam, kam slunko nesvítí. Jeho table-buddy Jim ho těžko snáší a jako copingovou strategii si proto vybral prankování svého kolegy (častý zdroj někdy vtipných, někdy ne tak vtipných gagů). Jejich nenávist ale postupně přechází spíš v kočkování a koncem seriálu je dokonce můžeme označit za téměř nejlepší přátele. Dwight se ožení s uťápnutou Angelou a jejich svatba tvoří velmi růžový a optimistický konec celého seriálu. Celé dílo tak prakticky končí bez poskvrnky. Americký sen je zcela naplněn, všechny postavy jsou šťastné, spolu a v objetí, zatímco David Brent v Británii pláče a poníženě mizí ze scény. 

 

Na všech těchto příkladech je znát, jak moc emancipace amerického Kanclu stála na osvojení si komediálního ducha svého regionu. Fanoušci na prvních pár dílů, které britský originál přejaly se vším všudy včetně postav, dialogů a šedého cringe vyznění, nereagovali příliš vřele. Seriál si oblíbili až poté, co se tento příklon k optimističtějšímu duchu etabloval v průběhu druhé série, aby už z dalších řad nikdy nevymizel a pomohl americkému Kanclu vyšvihnout se mezi jeden z nejoblíbenějších sitcomů své doby. Stejně lze označit i Kancl britský, je ovšem zajímavé sledovat, jak moc se vlastně na svých koncích obě mimořádná díla liší.

Nesouhlasíte se mnou? V tom případě budu moc rád, pokud svůj názor na toto téma, případně na oba Kancly, vyjádříte v diskuzi. Tímto ji otevírám a moc se těším na to, s čím se ukážete!

"That's what she said." 

 

© copyright 2000 - 2021.
Všechna práva vyhrazena.
Hosting zajišťuje: Stable.cz
Kontakty: Technická podpora | Redakce

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace