Článek rok v televizi je tu v zásadě pro nás, abychom si nad vkusem kolegů mohli umýt ruce. A tak po všech možných topkách roku 2019 (novinekepizodscénhereckých výkonů) je tu čistě individualizovaný článek o tom, co nás v roce 2019 potěšilo, zklamalo, nadchlo. 

 

Jak to vidí Spooner

Uplynulý seriálový ročník byl z mého pohledu opravdu silný, možná byl dokonce jedním z nejvýraznějších za celou dekádu. Tolik seriálových událostí, nečekaných hitů a památných minisérií nabídnout divákům v jednom roce, to už je vlastně skoro i za trest, protože kdo má všechnu tu televizní úrodu stíhat nakoukávat, že? Rok 2019 byl opravdu silný snad ve všech ohledech a žánrech. Dostali jsme několik skvělých minisérií v čele s Nejsilnějším hlasem či kriminálkou Neuvěřitelná, fanoušky drsných comicsovek museli nadchnout The Boys. Žně samozřejmě zažívali příznivci fantasy, když po konci Hry o trůny dostali například očekávaného Zaklínače či za mě neméně povedené Jeho temné esence. A zapomínat by se nemělo ani na středoškolskou tématiku, v níž jsme loni dostaly dva opravdu parádní zářezy, feel-good Sex Education a osobitou, a skvěle natočenou, Euforii. Ano, loni bylo opravdu z čeho vybírat a mohl bych takto pokračovat ještě hodně dlouho.

Větší zmínku bych pak chtěl dát dvěma projektům, které si ode mě loni vysloužily absolutní hodnocení. Což je hodnocení, jež jindy nedávám třeba ani jednou do roka, aby bylo jasno. Tím prvním je nepřekvapivě Černobyl, jenž je v mých očích jednou z nejsilnějších a nejintenzivnějších minisérií, která pod záštitou HBO kdy vznikla. Bezchybná režie, depresivní atmosféra, tísnivý soundtrack, skvělé herecké výkony… ne, tato minisérie se opravdu nestala nečekaným světovým fenoménem náhodou. 

Tím druhým televizním vrcholem roku 2019 je pak druhá řada britské dramedy Fleabag, která je pro Phoebe Waller-Bridge nejen hereckou, ale zejména scenáristickou one (wo)man show. Už první řada byla brilantně napsanou zpovědí mnoha žen okolo třicítky skvěle kombinující dramatické okamžiky s dokonale vypointovaným humorem. Druhá série šla ovšem v tomto ohledu ještě o level dál, přidala geniálního kněze v podání Andrew Scotta, postavy si sáhly až na samotné dno a divák se i přesto díky neskutečnému talentu Waller-Bridge stále bavil. A nakonec nám naservírovala tak dokonalý konec, že dalšího pokračování už opravdu není třeba. Ano, začínající ročník 2020 bude mít opravdu co dělat, aby se loňskému roku alespoň vyrovnal.

Jak to vidí Sam.Vimes

Máme za sebou velice silný ročník, zejména u minisérií. Na domácí půdě si osvědčený tým Kolečko-Prušinovský připsal v podobě seriálu MOST! další extrémně vtipnou pecku plnou živých dialogů a trojrozměrných postav. Ze zahraničí jsme zase dostali krátkou dialogovou romantiku State of the Union nebo španělskou laskominu Foodie Love. Zdaleka nejvíce mě tady ale nadchla Dobrá znamení, adaptace Pratchetta a Gaimana, jíž se podařilo dokonale zachytit tón předlohy a kde ve dvou hlavních rolích zářili bezchybní David Tennant a Michael Sheen.

Když se od minisérií přesuneme k delší formě, ale ještě zůstaneme u fantasy žánru, tak mě potěšila stylová novinka Carnival Row, velmi příjemně překvapil Zaklínač a i přes určité výhrady jsem si dokázal užít poslední Hru o trůny. Dál mě bavila podvratná komiksovka The Boys, akční Warrior nebo animovaná sci-fi antologie Love, Death & Robots. Naopak mě hned zkraje roku značně zklamal pátý Luther, za staršími díly dost zaostávalo i páté Black Mirror a dolů to šlo ještě s druhou loňskou adaptací Gaimana, druhou řadou Amerických bohů

Svou část zakončím několika postřehy ke světu seriálů obecně. V nabídce teď chybí kvalitní sitcomy (kde je nějaký plnohodnotný nástupce Přátel a Jak jsem poznal vaši matku?). Celkově u seriálů stojících za vidění mezi sebou bojují už spíš jen kabelovky a rychle přibývající streamovací platformy, zatímco americké celoplošné stanice jsou (alespoň tady pro nás) čím dál tím zanedbatelnější. A vlivem změn ve způsobech distribuce, v rozpočtech a v ceně triků využívá seriálové formy čím dál tím více osobitých tvůrců a vznikají ve větší míře odvážné a originální i okrajové nebo fanoušky vymodlené projekty.

 

Jak to vidí Diego.Dorlan

Rok 2019 rozhodně netrpěl na kvalitní seriálové kousky. Na začátek se ovšem chci zaměřit na ta zábavnější díla, jež nás loni mohla potěšit. Nejpozitivněji budu rozhodně vzpomínat na Dobrá znamení, ta mě oslovila za všech loňských seriálů asi nejvíce. Další dvě novinky, které mohu jedině doporučit, byly Temný krystal a Umbrella Academy. Těm se bohužel nedostalo takové pozornosti, jako by si oba seriály zasloužily. Další knižní adaptací, u níž jsem se velmi bavil, byl samozřejmě Zaklínač. Ten rozhodně nebyl bez chyb, ale i přesto se již teď těším na další řadu. 

 

Po loňské pauze se nám také vrátily Stranger Things, jakožto skvělá prázdninová jednohubka. Dalším navrátivším se seriálem byla také Hra o trůny, jejíž poslední řadu jsem si užil více než mnoho diváků, ale mrzí mě, že to nebylo v té míře, jakou by si tento seriálový fenomén zasloužil. Jako velkého fanouška animované tvorby mě také loni potěšila antologie od Davida Finchera Love, Death & Robots a nečekaným překvapením bylo rozhodně Sex Education, které ve své první sérii bavilo naprosto nečekaným způsobem.

Seriálová nadílka byla loni poměrně štědrá. Bohužel jsem se tak nedostal ke všemu, co by si to zasloužilo. Mezi ty kousky, které stále ještě hodlám dohnat, patří například Černobyl, The Boys, MOST! nebo Watchmen. Na závěr bych ještě chtěl zmínit Mandaloriana. Ten bohužel spíše zklamal, než nadchnul. Internetové vtípky s Baby Yodou mě ovšem baví ještě dnes, více než měsíc po konci první řady.

 

Jak to vidí krauset

2019 mělo být ve znamení hesla „Král je mrtev, ať žije král“ a finále Hry o trůny vystřídáno záplavou fantasy kousků, od nichž si toho mnozí mnoho slibovali. Ale Drogon trůn pro krále fantasy roztavil i obrazně, protože nikdo z podzimní sezóny si na něj nezaslouží usednout. Carnival Row, Zaklínač, Jeho temné esence i Mandalorian se pro mě ukázaly jako zklamání. Carnival Row svou fixací na temnotu bez podkladu, tím, že si myslí, že úspěch Hry o trůny tkví v násilí a nahotě a incestu. Zaklínač až příliš omezil morální dilemata, nejlepší to prvek Sapkowského knih. Jeho temné esence mi lezly na nervy otřesnou doslovností („Musíme zachránit Charlieho a Rogera“ bylo – přísahal bych – v každé druhé replice v prostředku série). Mandalorian nedokážu pochopit, čím koho nadchl. Ale alespoň je tu případ, kdy streamovací služba nevyplýtvá všechny epizody najednou. 

 

Přiznám se, že by mě nenapadlo, že mezi nejlepší novinky roku zařadím českou produkci, ale MOST! je vyvážený sociální komentář i vyvedená žánrová podívaná s neskutečným množstvím citovatelných momentů a potenciálem zakořenit v českém slovníku a popkultuře. Nejlepší novinkou roku jsou pro mě Watchmen, kteří si dokázali udržet atmosféru myšlenky komiksu a zároveň mnoho motivů zcela pozměnit, občerstvit, zaktuálnit. Tím nejlepším, co přinesl příchod Applu mezi tvůrce seriálů, byla pro mě beze sporu okouzlující Dickinson

Dostali jsme druhé série Killing Eve (Na mušce), Succession (Boj o moc) a Big Little Lies (Sedmilhářky) a třetí The Crown (Koruna). Třetí sérii si odsloužil i Příběh služebnice (recenzi čekejte brzy, i když mi to moji redakční kolegové už nevěří) a emocionální náboj finále se nedá srovnat s téměř ničím v televizi. Loni skončilo třetí sérii The Deuce: Špína Manhattanu, na které sice málokdo kouká, ale jedná se o jedno z nejlepších dramat posledních let o přechodu Times Square z doupěte hýřilů k spořádáné turistické lokalitě. Po sedmi sezónách abdikovala Veep (Viceprezidentka). A jak ona, tak The Deuce zakončily svůj běh skokem do budoucnosti. Finální série Hry o trůny nebyla o nic horší než předposlední, jak jsem se pokoušel obhájit v tomto žebříčku sérií, a nabídla emocemi nabitou poslední sekvenci. Zkratkovitost vyprávění a častá nerozhodnost tvůrců, co vlastně chtějí sdělit a co se odehrálo (viz měnící se počet Neposkvrněných), ovšem dělá z poslední Hry o trůny zklamání.  

 

Televizní osobností roku je jednoznačně Phoebe Waller-Bridge se svou druhou sérií Fleabag (Potvora), což je tak brilantní a ve své tragikomičnosti lehkonohá věc, že k tomu nestačí superlativy. Možná že Phoebe opravdu shledává „psaní velmi velmi obtížným“, jak prohlásila při předávání Emmy, ale na jejím peru se to ani v nejmenším neprojevuje. Ať už je tu s něčím novým!