Sauron

Pán korun… ne, náhrdelníků… ne, náramků… ó, něčeho menšího… Pán prstenů, to je ono. Sauron, pronikavý, zrádný Temný pán, jehož nejlepším spojencem byla vychytralost a podlost, se zde změnil v odmítnutého incela, jehož plán nedává smysl ani při nejvstřícnějším čtení (velmi doporučuji toto twitterové vlákno). 

Tvůrci chtěli evidentně evokovat Aragorna, když do role Halbranda obsadili Charlieho Vickerse. Nejen že je jejich snaha udělat z něj ztraceného krále Jižních krajů na základě erbu na měšci nevěrohodná (Galadriel, co sis myslela!), tím, že na sebe vzal Sauron podobu otrhaného muže, porušili tvůrci další velké Tolkienovo téma. Když se hobiti ptají Froda, jestli mají Chodci důvěřovat, Frodo odvětí, že sluha nepřítele „would look fairer, but feel fouler“ (by byl na pohled hezčí a na omak ošklivější). To, že zlo působí na první pohled líbivě a svůdně, má význam. Nejde o to, že by Viggo Mortensen nebo Vickers nebyli pohlední muži podle našich měřítek, ale Halbrandovo přiblížení Aragornovi v otrhanosti a ošlehanosti znamená oslabení této zásady. 

Tento odpolední král čtyř stodol a jednoho kurníku sice opustí své přátele na voru, brutálně zbije členy cechu na Númenoru, říká věci jako „zdání může klamat“, ale Galadriel si z nějakého důvodu usmyslí, že Halbrand je její spřízněnou duší, minimálně na bojišti, protože je jediný, kdo vidí, jak je báječná (přestože Galadriel zastává vysokou funkci velitelky severní armády a během bitvy se Arondir s Theem doslova zastaví, aby ji mohli obdivně pozorovat, zřejmě si jí podle tvůrců nikdo neváží). 

O co se přesně Sauron pokouší? Halbrandův plán je nepochopitelný, což naplno vytane v poslední epizodě. To, že přizná, že není dědicem Jižních krajů, což si z celé Středozemě myslela stejně jen Galadriel (zmínili jsme, že má problémy s rozeznáním reality?), neznamená, že musí přiznat, že je Sauron. Není mi jasné, proč to Galadriel prozradil. A přestože se scenáristům povedl dialog, v němž Sauron prohlásí, že nevidí rozdíl mezi uzdravením Středozemě a vládou nad ní, zbytek je, až na odraz vypodobňující Saurona s Galadriel na vodní hladině, katastrofální. 

Knižní Sauron se pomocí prstenů snažil oslabit a ovládnout silného nepřítele, který je navíc nadán věčným životem, avšak v seriálu se dozví, že bez prstenů budou muset elfové opustit Středozem do několika týdnů. Proč jim tedy pomáhá a dává Celebrimborovi lekci o slitinách? Zcela jistě jde o nedopatření, které tvůrci přehlédli. 

Musím ztratit pár slov o Mordoru: namísto pekelné krajiny vzniklé opakovaným týráním, odlesňováním, industrializací, vysušováním a dost možná magií dostáváme instantní výbuch sopky, zinscenovaný tak, že by se neztratil v teenagerovském seriálu o mořských pannách s názvem H2O: Stačí přidat vodu. Je to další ukázka oné příšerné mechanizace, k níž se Amazon opakovaně uchyluje. 

Opakuji, mohl by mi někdo vysvětlit Sauronův starý plán? Temný pán nechal postavit přehradu, kterou by šlo v pravý čas jednoduše strhnout, ale on si řekl ne, a tak přišel s velice videoherním mechanismem, v němž je zapotřebí získat mizející čepel reagující na krvavou magii, kterou je třeba zasunout na přesné místo, aby se voda vylila. Jenže k tomu, aby to fungovalo, bylo třeba vyhloubit kanály, které ovšem neexistovaly. To znamená, že kdyby meč někdo zasunul dříve, voda by se jednoduše vylila po okolí. Ignorujme, že kácení stromů vůkol zákopů nedává smysl – celý podnik by byl daleko méně nápadný a poskytly by přirozený stín skřetům (které v seriálu slunce pálí skoro jako upíry – ale nikoliv během bitvy!). Tvůrci se z nějakého důvodu rozhodli zobrazit vznik Mordoru, což mu ubírá na tajemnosti, a ještě k tomu to udělali zcela videoherně a bez Sauronova přičinění, čímž oslabili jeho auru všemocného Temného pána. 

O oslabení všemocnosti Saurona se však nejvíce postarala zhuštěná časová osa. Sauron vládl většině Středozemě s Jedním prstenem na ruce téměř dva tisíce let. I proto je představa „druhé temnoty“, o níž hovoří Gandalf, pro pamětníky tak děsivá. V této verzi si Prstenu užije jen několik let. 

Galadriel staletí pátrá po Sauronovi, ale když ho nalezne, nejen že nikomu neprozradí, kdo je Halbrand ve skutečnosti, ale dokonce pokračuje v jeho plánu Prsteny moci vykovat, a to bez stínu podezření! Nejspíše proto, aby ji elfové nenařkli z toho, že Halbrandovi pomáhala, ale jako motivace mi to připadá mimořádně nepřesvědčivé. V knihách byla Galadriel k Annatarovi vždy podezřívavá, aniž by přesně věděla, kým je, dokud se neprozradil vykováním Jednoho prstenu. Nyní má ale jistotu, a přesto nejedná. Neměla by snad vyvolat pronásledování a pomstít se na vrahovi nebohého Finroda, jehož mrtvolu Sauron zohavil znakem povolávajícím do Mordoru? Proč to udělal, to nechápu, ale musím uznat, že měl Sauron smysl pro velmi minimalistický design. Možná v pozdějších sériích založí Apple. 

Númenor

Nu, možná ho předežene Isildur – promiňte, Isil –, který nakousnuté jablko nepochopitelně hodí do moře poté, co ho sdílel se svým koněm. Pokud nic jiného, mohli ho v námořní akademii alespoň naučit, že se zásobami na lodi se neplýtvá. 

Númenor, nejskvělejší lidská civilizace, jakou Středozem poznala, je tu proměněn v jedno město obývané bandou otloukánků (to aby měla Galadriel koho ponižovat při výcviku) a vládnoucí flotilou tak titěrnou, že si může na výpravu, které se účastní i královna regentka (!), dovolit vyslat jen tři lodě. Ony lodě jsou ale očarovány Hermioniným zaklínadlem, protože se do nich vejde stejné množství mužů jako koní. 

Po nesmrtelnosti elfů reprezentují Númenorejci druhé velké téma Tolkienova Druhého věku, a sice smrtelnost. Númenorejci zprvu vnímali smrt jako dar, dokonce jim byla dána důstojnost dobrovolného odchodu ze světa (Aragorn se také rozhodne zemřít, když mu ještě zbývají síly, ať ho Arwen prosí sebeusilovněji), jenže nakonec začnou lpět na životě až příliš a „budovat hrobky velkolepější než domy živých“, jak tento úpadek přibližuje Pipinovi Gandalf. Jejich žárlivost na věčný život elfů povede k jejich pádu, ale my se místo toho zabýváme zaměstnaneckou situací a strachem z elfích migrantů, kteří Númenorejcům vezmou práci. Přitom je Númenor v této éře koloniální velmocí – pokud tedy tvůrci touží zabřednout do sociální situace dělníků, mohli se věnovat otrocké práci, kterou Númenorejci využívali. 

Velké digitální celky města vypadají pěkně, ale na uliční úrovni se plně projeví miniaturní měřítko. Vše je zde malé, lidé otrhaní. Nicméně něčím se Númenorejci mohou chlubit: mají nejrychlejší knihovníky v dějinách, kteří naleznou polozapomenuté informace zvědů rychleji, než mi elektronický systém Národní knihovny načte dostupné svazky. 

I na Númenoru se zle podepisuje časová komprese. Vidíme ho slabý, a přece těsně před pádem, není tak jasné, kdy přesně se psal vrchol jeho moci. Elendil je zcela nepochopitelně prezentován jen jako nějaký zchudlý šlechtic bez vlivu. Dokonce ani vazba mezi Elrondem a jeho bratrem, prvním králem Númenoru, Elrosem není patřičně dramaticky využita. Slouží spíše jen jako pomrknutí pro znalého diváka. 

Moře se tentokrát zmýlilo.