Strana 2 z 4

1 2 3 4

Fleabag (Potvora)

Fleabag má sice za sebou pouze dvě série s dosti krátkou stopáží a malým počtem epizod, i přesto si přítomnost mezi těmi nejlepšími bez debat zaslouží. A vlastně k tomu stačí říct jen jeden důvod, Phoebe Waller-Bridge. Herečka a scenáristka v jedné osobě totiž dokázala vytvořit tak specifické a svébytné dílo, které se poměrně rychle stalo kultem a továrnou na ceny. Její brilantní scénář naprosto bezkonkurenčním způsobem kombinuje humor a dramatickou stránku, v níž si (nejen) titulní hrdinka prochází psychickým peklem. Jenže po scéně, jež vás zavalí depresí, v podstatě ihned přichází neskutečně našlapaná humorná scénka či hláška, jež vás dostane do kolen. 

Timing má Phoebe prostě v malíku a její Fleabag je navíc i přes svou neskutečnou nálož humoru místy dosti bolestivou sondou do života nejedné dnešní ženy. Loňská druhá série pak už tak brilantní podívanou povýšila ještě o úroveň výše. Kromě postavy božího kněze v podání Andrew Scotta nabízí hlavně dokonalý závěr a zakončení, po němž už nic dalšího divák vidět nepotřebuje. Což mě na jednu stranu i mrzí, protože ironických hlášek a problémů hlavní hrdinky bych se nepřejedl asi nikdy. Holt se musím nechat překvapit, s jakou další bombou nás Phoebe dostane příště. (Spooner)

Game of Thrones (Hra o trůny)

Neušklíbejte se. Tvůrci Weiss s Benioffem nezvládli poslední dvě řady (ano, sedmou sužují podobné problémy jako osmou), ale předtím se jim povedlo vytvořit největší seriálový fenomén vůbec a naprosto změnit měřítko televizního vyprávění. Opravdu to není tak dávno, co si nikdo nedovedl představit, že něco jako Bitva bastardů vůbec lze natočit pro televizi (tedy ne televizi, HBO). A vklad showrunnerů není jen v adaptaci. Dnes populární myšlenka, že jde o dvojici packalů, zcela přehlíží fakt, že mnoho z toho, co bylo na seriálu nejlepší, buď napsali zcela sami, nebo to Martin zmiňuje jen okrajově – a to z pohledu akce (Tvrdodomov), tak dialogu (Robert se Cersei konverzující o manželství, Tyrion vzpomínající na svého brouky zabíjejícího bratránka chvíli před Oberynovým duelem). A ano, rád bych viděl jejich verzi Star Wars se soundtrackem Ramina Djawadiho. 

 

První polovina seriálu a zejména třetí a čtvrtá série (zde loňský žebříček sérií a epizod) jsou pro mě na vrcholu televizního tvorby jako dvojice draků shlížející z vrcholu potravního řetězce. Odvyprávěné s absolutním sebevědomím, dialogy, co se nemíjí účinkem, epizody sestavené s jasnou tematickou vizí i přes obrovské množství postav, palčivé, hmatatelné nebezpečí, kterému se nikdy žádnému seriálu nepodařilo přiblížit, dokonalá směs dramatu, akce a humoru vycházejícího z postav, to vše udělalo ze seriálu miláčka fanoušků i kritiků. Hra o trůny je po většinu svého běhu velice chytré, v barvě zlovlka morálně šedé spíše než černobílé fantasy, přes brutalitu místy vyprávěné se značnou jemností a rozmyslem. Grandiózní i komorní. Skutečný převrat v dějinách seriálové produkce  a – nechám-li rozhodovat srdce – dílo patřící na Železný trůn televizní tvorby. (krauset) 

Mad Men (Šílenci z Manhattanu)

Subtilnost není něco, co bychom si spojovali s reklamou. Reklama má udeřit, i v těch nejlepších je cosi vulgárního. A přesto jsou Mad Men, drama o jedné reklamce na Madison Avenue, seriál s nejlepším scénářem, jenž je plný podpovrchového vření a podtextu. Sice ne extra dějoví (tady by ta podobnost s reklamou byla), přesto jsou „Ad Men“ podivně strhující od pilotní epizody s názvem Smoke Gets in Your Eyes. Kouř se mi hned napoprvé dostal nejen do plic, ale rovnou do mysli. Byť seriál odstartoval už v roce 2007, možná svoji nejlepší řadu (S05) i nejlepší epizodu (S04E7 The Suitcase) odvysílal v uplynulé dekádě.

 

Až na tu poněkud pulpovou otázku identity a občasné záměrné bizarnosti se scénář chová uměřeně (Don snažící se podplatit někoho, kdo mu vyhrožuje, místo více „seriálového“ pokusu o vraždu – poučení pro House of Cards), porušuje očekávání (Peterova zbraň z níž se nevystřelí), aby pak zasadil až groteskní úder (sekačka v kanceláři). Nejen že je to špičkové drama, zároveň se jedná o jeden z nejvtipnějších seriálů vůbec. Matthew Weiner napsal v Donu Draperovi (Jon Hamm) a v Peggy Olsen (Elizabeth Moss) možná nejvrstevnatější seriálové postavy a zasadil je do precizně zkonstruovaného dobového prostředí. Ve stylu 60. let smekám fedoru. (krauset) 

Rick and Morty 

V minulé dekádě jsme začali sledovat stoupající popularitu animované tvorby. Fanoušci tohoto žánru si mohli dokonce začít vybírat, čemu budou věnovat pozornost. Žádný seriál ovšem neslavil takový úspěch a popularitu jako právě duo Ricka a Mortyho. Tvůrci Dan Harmon a Justin Roiland vytvořili tuto šílenost, která dosáhla na úroveň popularity, o níž se většině seriálů může jen zdát. Na to ukazuje i fakt, že seriál měl od roku 2013 necelé čtyři série, přičemž neukazuje žádné známky zpomalení.

 

Šílené výjevy, inteligentní i naprosto nesmyslný humor, pravidelné boření čtvrté stěny, příliš uvědomělé epizody a tematické reference na různé popkulturní fenomény v kombinaci s prakticky neomezenými možnostmi kreativity se dnes staly již standardem, který od Ricka a Mortyho očekáváme. Seriál i tak nemá vůbec tendenci se omezovat nebo brát ohledy na citlivější diváky a stále nachází nové způsoby, jak překvapit. Každý díl možná není tak konzistentní jako v případě jiných kultovních pořadů, ale i tak nabízí každému divákovi něco, čím si jej udrží, a náležitě zabaví. Pokud nemáte problém s animovanou tvorbu, tak by vás tenhle fenomén rozhodně neměl minout. (Diego.Dorlan)

Strana 2 z 4

1 2 3 4